SPREAD
THE
LIGHT


The Smithy

Doctor Subtilis
Blog

Duns Scotus Bibliography







GraphSketch

Lukáš Novák, Ph.D.
 •  Π Α Ν Τ Ε Σ   Α Ν Θ Ρ Ω Π Ο Ι   Τ Ο Υ   Ε Ι Δ Ε Ν Α Ι   Ο Ρ Ε Γ Ο Ν Τ Α Ι    Φ Υ Σ Ε Ι  •

Vítám vás na svých webových stránkách. Doufám, že zde najdete, co potřebujete, pokud ne, tak mi napište. U blogu není možnost vkládat reakce čtenářů (zase takový machr nejsem, abych si to uměl udělat), pokud mi však své reakce pošlete e-mailem, rád je zveřejním, budu-li je považovat za zajímavé. Vyhrazuji si právo články ex post mírně upravovat nebo doplňovat. Moje názory na katolickou liturgii naleznete na jiném mém blogu Ad altare Dei...

OBČASNÝ BLOG

[14. 06. 2021] Smuteční oznámení

[15. 02. 2021] Kam kráčejí americké univerzity...

... a jak to říci slušně? Narazil jsem shodou okolností na dva články, které téma z růzých směrů osvětlují – a pěkný pohled to věru není (ač ti, kdo jsou s tamějším akademickým prostředím trochu v kontaktu, se nedočtou nic nečekaného):

[10. 12. 2020] Půlhodinka slávy....



UPDATE [15. 02. 2021]: A tady je ta slíbená druhá:

Ostatní podcasty Katedry filosofie a religionistiky TF JU najdete tady.

[24. 10. 2020] Je křesťanství panentheismem?

Tomáš Halík:

Bůh, o němž hovoří Bible a solidní křesťanská teologie, není žádné jednotlivé jsoucno, ani nejvyšší jsoucno. Bůh, o němž hovoří Bible a solidní křesťanská teologie, je Bůh, který zahrnuje vše a toto vše zároveň nekonečně přesahuje. Filozoficky řečeno: spojuje imanenci s transcendencí.

Bůh není prostý souhrn všeho (to by byl pohanský panteismus). Kromě toho, že zahrnuje celek všeho myslitelného, zůstává hlubinou nevyčerpatelného tajemství, které přesahuje kapacitu našeho myšlení (je tím, nad co nic vyššího si nemůžeme myslet, quo nihil maius cogitare potest, jak učil Anselm z Canterbury). [...]

Bůh je ve všech věcech jako jejich bytí, učí už stará dobrá metafyzická teologie.

Tomáš Akvinský, De ente et essentia, c. 4:

Je něco – totiž Bůh –, čeho esence je samotné jeho bytí. [...]

Říkáme-li ovšem, že Bůh je pouze bytí, ještě není nutné, abychom upadli do omylu těch, kdo tvrdili, že Bůh je ono všeobecné bytí, díky němuž jedna každá věc ve vlastním smyslu je. Bytí, jímž je Bůh, je totiž takové povahy, že k němu nemůže být nic přidáno, a pro samotnou svoji čirost je proto odlišné od každého <jiného> bytí. [...] Kdežto společné bytí sice ve svém pojmu neobsahuje žádný přídavek, neobsahuje však ani žádné vyloučení přídavku. Kdyby tomu tak totiž bylo, nebylo by myslitelné nic, co by kromě bytí obsahovalo ještě něco navíc.

A podobně není nutné ani to, aby Bohu – když je pouhým bytím – chyběly ostatní dokonalosti a přednosti. Právě naopak: má všechny dokonalosti, které se vyskytují ve všech rodech, a nazývá se proto dokonalým po všech stránkách [...]. Má je však vznešenějším způsobem než všechny věci, protože v něm jsou jedno, kdežto v jiných věcech jsou rozličné. Je to proto, že všechny tyto dokonalosti Bohu náležejí díky jeho jednoduchému bytí. [...]

Druhým způsobem je esence ve stvořených inteligencích, u kterých je jejich bytí odlišné od jejich esence, ačkoliv esence neobsahuje látku. Proto jejich bytí není absolutní, nýbrž přijaté, a proto konečné a vymezené kapacitou přijímající přirozenosti. [...]

Třetím způsobem je esence v substancích složených z látky a formy, v nichž je omezené a přijaté jak bytí, vzhledem k tomu, že mají bytí od jiného, tak i jejich přirozenost či esence, která je přijatá v poznamenané látce.

[29. 5. 2020] Kalouskovo náboženské přesvědčení už není tabu!

Až doposud nábožensky tajnosnubnný Miroslav Kalousek nás nyní nechal nahlédnout do své duše a prozradil nám něco o svém náboženském přesvědčení. To patrně prochází krizí: v současnosti prý Kalousek zvažuje odchod z katolické církve, a to proto, že kardinál Dominik Duka nominoval do Rady České televize osobu, o které se Kalousek domnívá, že „nerozumí smyslu veřejnoprávních médií“. K tomu bych si dovolil skromně podotknout, že nevěřím, že by se Kalouskovi podřilo z katolické církve odejít. Z toho, co nám odhalil o svém nitru, to totiž vypadá, že de facto je dávno členem nějaké úplně jiné církve, s úplně jinou dogmatikou. Katolíci například věří, že katolická církev je nutná ke spáse; ve středu náboženského života Kalouskova však zjevně stojí úplně jiné dogma, katolíkům cizí: nutnost České televize ke spáse. Kalouska chápu: televizní církev má oproti té katolické nepochybně mnohé výhody, jak ukázala například současná koronavirová krize, která praktikování ne-televizních náboženství dosti poznamenala. Ostatně, jsme zvyklí, že v politice Kalousek vždycky dokázal myslet na zadní kolečka – proč by to u něj tedy mělo být jiné na poli náboženství?

[12. 5. 2020] Univerzitní kampus budoucnosti

[19. 4. 2020] Lidská důstojnost pod palbou experta?
Kritika některých etických tezí Davida Černého

–-– (I) –-–


Miroslav Kemel na www.novinky.cz

Portál Aktualne.cz publikoval rozhovor s Davidem Černým, kde se tento filosof vyjadřuje k některým etickým otázkám spojeným s rozhodováním lékařů v situaci nedostatečných zdrojů (např. plicních ventilátorů). Černý zde hovoří z pozice experta sdělujícího světu, „jak to je“ – musím však říct, že některá jeho etická doporučení mě naplňují zděšením.

Na Černého vzápětí zareagoval právník Ondřej Dostál, který upozornil, že to, co Černý navrhuje, je v rozporu s právním řádem České republiky. Některé činy, které prý Černý lékařům doporučuje – jako např. odpojení výrazně staršího pacienta od ventilátoru, aby jej mohl dostat výrazně mladší – náš právní řád kvalifikuje jako vraždu (a podobné je to v právním řádu USA, jak Dostál tvrdí a jak dokládá např. tento odkaz).

Zatímco Dostál zhodnotil Černého návrhy z hlediska práva, já bych je rád zhodnotil z hlediska etiky. Budu přitom brát v úvahu nejen Černého původní rozhovor, ale také jeho odpověď Dostálovi, kterou zveřejnil na webu Etika epidemie.

–-– (II) –-–

Černý navrhuje, aby se věk pacienta bral jako relevantní kritérium pro rozhodování, komu dát přednost v péči. Tvrdí, že je-li šance pacientů na přežití podobná a není dostatek prostředků pro léčení každého, měl by se lékař rozhodovat na základě věku. Na dotaz, zda takové kritérium není diskriminační, pak odpovídá:

Není, i když se to tak může zdát. O diskriminaci jde však tehdy, když rozlišujeme mezi lidmi na základě něčeho, co není podstatné. Klasickým příkladem je barva pleti, která není podstatná. Rozlišovat lidi na základě ní nedává smysl. Věk však v této situaci morálně relevantní je, protože určuje, jak špatná by smrt pro tohoto pacienta byla. Když budete mít dvacetiletého muže a osmdesátiletého pána, tak smrt dvacetiletého ho připraví o mnohem větší část života. To znamená, že pro něj je smrt mnohem horší než pro osmdesátiletého.

Nehodlám zde argumentovat, že navzdory Černého tvrzení jím navržený přístup diskriminační je. Pojem „diskriminace“ je bohužel natolik gumový a ideologicky zatížený, že v praxi znamená asi tolik, jako „fuj!“: vyjadřuje, že s danou praxí mluvčí hrubě nesouhlasí – a to je asi tak všechno. Můžeme to pozorovat na skutečnosti, že čím dál tím více jednání označují všemožní aktivisté za „diskriminační“ a protlačují jejich zákaz: takže z „diskriminace“ může být nařčen cukrář, který ve své soukromé cukrárně odmítne vyrobit svatební dort pro dva pány, protože nesouhlasí se stejnopohlavním manželstvím, lékař, který odmítne ženě provést potrat, protože jej pokládá za vraždu, církev, která odmítne světit kněžky, protože má za to, že k tomu nedostala od Boha mandát, nebo normální člověk, který si myslí, že existují pouze dvě pohlaví a odvažuje se tento středověký názor ventilovat veřejně.

Mohli bychom se snad pokusit pojem „diskriminace“ přesně nadefinovat, aby se stal použitelným pro etický diskurs, myslím však, že taková snaha by byla odsouzena k nezdaru: nepodaří se nám taková definice, aby tento pojem odvedl práci, která se po něm žádá, tj. aby se z jeho obsahu dalo jasně dokázat, že každá diskriminace je špatná a zároveň aby posloužil jako informativní kritérium pro rozlišování problematických případů.

Jako plausibilní definice např. rozhodně nemůže sloužit ta, kterou naznačuje David Černý ve své odpovědi: „rozlišovat na základě něčeho, co není podstatné“. Za prvé, takto vzniklý pojem nepokryje mnohé typy jednání, které běžně bývají klasifikovány jako nespravedlivé z důvodu diskriminace. Když někdo např. raději pronajme byt Čechovi než Romovi, protože u Čecha je ceteris paribus mnohem menší pravděpodobnost, že vznikne nějaký problém, rozhoduje se na základě zcela racionální a pro dané rozhodnutí relevantní úvahy, přesto náš právní řád klasifikuje takové jednání jako diskriminační a zakazuje ho. Podobně když zaměstnavatel raději přijme muže než ženu, která plánuje porodit čtyři děti, tak se také rozhoduje na základě zcela relevantního a pro něj podstatného kritéria: ta žena ho zkrátka bude stát víc peněz. Ani v jednom z těchto příkladů se jednající nerozhoduje na základě nějaké iracionální nenávisti či nechuti k dané skupině obyvatelstva (Romové, ženy) – naopak, racionálně sleduje své ekonomické zájmy při nakládání se svým soukromým majetkem. Pokud tedy taková jednání chceme odsoudit, nebudeme to moci učinit s odkazem na Černým naznačený pojem diskriminace.

Mohli bychom se pokusit definici vylepšit tím, že „nepodstatná“ kritéria v definiens nahradíme něčím jako „mravně nepřijatelná kritéria“. Dát přednost muži před ženou při přijímacím pohovoru je sice ekonomicky zcela racionální a to, zda zaměstnanec půjde nebo nepůjde čtyřikrát na mateřskou je pro zaměstnavatelovu ekonomickou rozvahu rozdíl dosti podstatný, ovšem stále bychom mohli trvat na tom, že jde sice o kritérium relevantní ekonomicky, nemělo by však být relevantní mravně. Tím bychom ovšem docílili pouze toho, že bychom mravní nepřijatelnost diskriminace do toho pojmu tak říkajíc natvrdo zadefinovali, přičemž věcná otázka – která že kritéria je přípustné a která není přípustné brát v úvahu při rozhodování o nerovném zacházení – by zůstala otevřená a takto utvořený pojem „diskriminace“ už by nám ji nemohl pomoci žádným nekruhovým způsobem objasnit.

Tím se dostáváme k druhému problému s Černým naznačenou definicí, jímž se už přiblížíme k našemu tématu: v definici je každopádně třeba vyjasnit, která kritéria rozlišování jsou a která nejsou podstatná z hlediska mravního hodnocení skutku: a to je vlastně ta skutečná, značně košatá mravní otázka, nikoliv to, zda na dané jednání umístíme či neumístíme nálepku „diskriminace“. Nechme tedy tento zideologizovaný termín stranou a podívejme se na problém věcně.

–-– (III) –-–

Podle Černého patří věk pacienta mezi mravně relevantní kritéria, podle kterých lze rozhodovat o tom, kterému pacientovi poskytneme život zachraňující péči a kterého necháme zemřít, nemáme-li dost prostředků pro všechny, a to prý proto, že „věk určuje, jak špatná by smrt pro pacienta byla“.

Pokládám tuto jeho tezi za mravně nepřijatelnou, neslučitelnou s přiznáním rovné důstojnosti všem lidem, a proto velmi nebezpečnou, pokud by se měla prosadit v praxi (což zatím, Bohu dík, vzhledem k naší právní úpravě bezprostředně nehrozí). Vysvětlím proč.

Jestliže pro starší lidi není smrt „tak špatná“ jako pro mladé, pak z toho logicky vyplývá, že pro staré lidi není ani jejich život už „tak dobrý“ (zřejmě proto, že je kratší, ne tak příjemný, apod.). Jinými slovy, Černého teorie vyžaduje po lékařích, aby posuzovali, čí život je „lepší“ a čí „horší“, mimo jiné na základě jeho předpokládané délky. Ve své odpovědi Dostálovi Černý dokonce svůj výklad specifikuje a doplňuje formulku pro výpočet „hodnoty světa pro subjekt S“: tu spočítáme jako sumu potěšení mínus sumu utrpení, kterou danému subjektu svět přináší.

Co je na tom nepřijatelné? Je to skutečnost, že tento přístup redukuje metafyzickou hodnotu lidského života na akcidentální okolnosti: hodnota lidského života nespočívá v lidském životě samotném, nýbrž je dána teprve jeho „kvalitou“, která se měří různými kritérii. U Černého jsou to kritéria brutálně hédonistická – kalkul potěšení a utrpení – ale mohli bychom si klidně představit nějaká „vznešenější“: např. kolik toho člověk po sobě zanechá, jak moc prospěje společnosti (podle toho chtěl určovat hodnotu lidské bytosti prof. Mitlöhner neblahé paměti, navrhující ve článku zveřejněném před několika lety v časopise, na jehož vydávání se Černý podílí, povinné potraty těžce postižených dětí), apod. Podstatné je, že se jedná o redukci, která nutně musí vést k upření rovných lidských práv těm osobám, jejichž život je shledán jako „méně kvalitní“, lidský život už není hoden ochrany prostě proto, že je lidský (a tudíž má principiálně stejnou hodnotu jako kterýkoliv jiný lidský život), nýbrž proto a právě natolik, nakolik je zdravý, šťastný, dlouhý, plodný, užitečný, árijský – vytvořte si svoji vlastní formulku s příslušnými faktory a koeficienty podle svého gusta. Dostáváme se zde do nebezpečné blízkosti nacistické koncepce „Lebensunwertes Leben“, „života nehodného žití“, kdy se může stát, že nám z příslušné formulky vypadne hodnota života jako záporná – a pak, jak už dnes argumentují např. mnozí obhájci infanticidy (zabíjení nemluvňat), je usmrcení daného jedince prý dokonce v jeho zájmu.

–-– (IV) –-–

To není něco, co bych Černému podsouval: je to jednak logický důsledek jeho principů, a jednak závěr, k němuž téměř výslovně sám dospívá. Černý sám zmiňuje možnost, že celková bilance „hodnoty“ může být záporná (Černý hovoří o „hodnotě světa pro subjekt“, ovšem protože jde o hodnotu, která je relevantní pro otázku, čí smrt je „horší“ a čí „lepší“, musíme ji chápat jako ekvivalentní hodnotě života, který se usmrcením ničí):

Jednoduše řečeno: převažuje-li potěšení nad utrpením, je hodnota IV(W, S) kladná a svět je pro Adama dobrý (má pro něj pozitivní hodnotu); čím je hodnota vyšší, tím je pro něj svět lepší. Je-li tomu naopak, potom je hodnota IV(W, S) záporná a svět je pro Adama špatný.

Černý pak tyto principy aplikuje:

Připraví-li smrt někoho o dobrý život, je hodnota této události záporná a smrt je pro S špatná. Současně platí, že čím větší úsek dobrého života nám smrt vezme, tím je pro nás horší.

Nakonec dochází ke kýženému závěru:

Stojí-li tedy lékař před volbou, kdy má pacienta A a B, oba mají zhruba stejnou prognózu, liší se však tím, že A je mladší než B, potom by měl ventilátor přidělit pacientovi A. A by prostě smrtí ztratil více, byla by pro něj horší.

Ovšem tady něco nehraje. Z úvahy nám tu potichu vypadla podmínka, že se jedná o ztrátu života dobrého. Kdyby naopak byla celková bilance IV(W, S) záporná, pak by v logice předchozí úvahy smrt takovou osobu připravila o „špatný život“, hodnota takové události by byla kladná, a to tím více, čím větší by byl úsek špatného života, před kterým by smrt takovou osobu uchránila.

Pokud by tedy měl lékař skutečně postupovat podle Černým navržených principů, nevystačil by pouze s posuzováním podle věku pacienta, ale musel by určit celkovou bilanci „hodnoty“ každého života IV(W, S), protože už by automaticky neplatilo, že „delší život“ = „hodnotnější život“. A v některých případech by dokonce lékaři mohla vyjít hodnota záporná – byl by pak mravně vázán takového nešťastníka utratit? Anebo by ho pouze nezvratitelně umístil „na konec fronty“?

Černý v původním rozhovoru (v reakci na logickou otázku tazatele) sám připouští, že posuzování „pravděpodobnosti dobrého života“ by teoreticky muselo být komplexnější – v úvahu by se muselo brát, zda pacient kouří, jakou má životosprávu atd... Limitujícím faktorem je mu pouze faktická proveditelnost ve víru hektického nemocničního provozu – ale i to by se dalo řešit, např. něčím jako je čínský systém „sociálního kreditu“: každému člověku by se v systému průběžně počítalo bodové skóre, které by určovalo, jak moc dobrý či špatný jeho život je, v závislosti na tom, zda by kupoval cigarety, chodil plavat a cvičit, v úvahu by se vzal jeho Body Mass Index atd. – a lékař by pak jen jeho skóre načetl a pacienta automaticky zařadil na jeho místo do fronty. Antiutopický scénář? Nikoliv: model ideálně „etického“ zdravotnictví na základě Černého principů. Pokud by Černý chtěl být důsledný, musel by něco takového nadšeně podpořit.

A uvažujme dále: aby rozhodování bylo co nejetičtější, musely by se vzít v úvahu nejenom individuální dispozice dané životosprávou apod., ale také dispozice indikované příslušností k určitým skupinám. Stejně jako příslušnost ke skupině mladších 20 let indikuje velkou pravděpodobnost dlouhého zbývajícího života, kdežto příslušnost ke skupině 80+ pravý opak, tak také např. příslušnost k ženskému pohlaví indikuje pravděpodobnost delšího života, než příslušnost k pohlaví mužskému (ženy se statisticky dožívají vyššího věku) – ceteris paribus by se tedy měla dát vždy předost ženě před mužem! A podobně by bylo třeba zohlednit všechny další statisticky významné rozdíly mezi nejrůznějšími skupinami: např. povolání (horník vs. profesor latiny), vzdělání (vzdělanější lidé se dožívají delšího věku), koníčky (motorkář vs. zahrádkář) nebo též rasa (!) – Asiaté se statisticky dožívají výrazně vyššího věku než běloši, takže logicky pro bělocha bude smrt ceteris paribus méně špatná – ergo? Nejde zde v žádném případě o „diskriminaci podle barvy kůže“ – použité kritérium je stejně relevantní jako věk: jde o to, koho smrt pravděpodobně připraví o delší život!

A dále: co třeba majetek? Jestliže k dobrému životu patří dlouhá a šťastná léta, proč ne majetek? Není ceteris paribus život ve vile v Černošicích mnohem lepší než život pod Barrandovským mostem – a tedy smrt mnohem horší pro majitele černošické vily než pro smradlavého bezdomovce? Majitel vily by přece zcela evidentně přišel o mnohem víc! (A což teprve majitel Agrofertu!) Tedy vážně – sejdou-li se nám tito dva na příjmu a bude jen jeden ventilátor, neměli bychom z etických důvodů zachránit onen mnohem cennější život boháče?

–-– (V) –-–

Ale nechme už toho. Zrůdnost (doufám, že nesporná) těchto závěrů nespočívá jen ve výběru kritérií, podle kterých hodnotíme „kvalitu života“. Ano: např. křesťan by namítl, že krátký a těžký život světce s „tragickým“ koncem je přece podstatně zdařilejší, a v tomto smyslu lepší, než dlouhý a pohodlím naplněný život nějakého bonvivána (porovnejme např. život Marie Gorettiové či Jozefa Gabčíka a život Karla Gotta). Je-li pravdivý Kristův výrok, „kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne jej“, pak heroická smrt byť i třeba v mladém věku neznamená životní porážku, prohru vlastního „dobrého života“, nýbrž pravý opak; a jako tragický se ve skutečnosti může jevit právě život vnějškově úspěšný, plný pohody, zážitků a splněných přání, který se ovšem minul svým skutečným cílem. Z pozic tradičnější etiky (nejen křesťanské, ale např. i obecně aristotelské, platónské či stoické) by tedy bylo možné namítat, že skutečná míra „dobrosti“ života není podstatně závislá na přísunu takových „vnějších dober“ jako je zdraví, uspokojení různých tužeb atd., a tudíž jednak vůbec nesouvisí s délkou života, a mimo to je zcela mimo kompetenci lékaře, pokoušet se odhadovat a porovnávat jakési „celkové bilance“ IV(S, W).

Ale tím pořád ještě nejsme u jádra problému. I kdyby totiž požadované charakteristiky dobrého lidského života byly stanoveny adekvátně vzhledem přirozenosti a důstojnosti člověka, stále by nám na miskách vah chybělo to podstatné: lidský život sám se svojí vlastní, vnitřní hodnotou, neodvislou od jakýchkoliv způsobů své konkrétní realizace. I kdybychom se shodli, že navzdory zdání prožil např. Maxmilián Kolbe život nesrovnatelně lepší a hodnotnější než Karel Gott (a smrt v bunkru hladu Kolbeho v tomto směru o nic důležitého nepřipravila, stejně tak jako Gott svým dlouhým a pohodlným životem nic důležitého nezískal), tento soud se týká pouze vnější realizace života, života ve smyslu souboru životních činností, života „akcidentálního“. Kromě něj je však třeba ještě uvážit „život substanciální“, totiž samotnou existenci příslušné živé lidské bytosti, kterou na zmíněný komplex činností nelze redukovat. Na této rovině, rovině lidství, jsou si rovni všichni lidé – nejen Kolbe a Gott, ale i např. matka Tereza a Stalin. A zatímco hodnota života akcidentálního je hodnota toho, co daná osoba v životě vykonala, získala, uskutečnila, tedy hodnota něčeho od dané osoby odlišného, hodnota života substanciálního je hodnotou samotného jejího bytí, toho, čím ona sama je, je to její vlastní hodnota. A protože co do této vlastní hodnoty jsou si všechny osoby rovné, vyžadují v tomto ohledu všechny stejnou míru respektu, jejich život zasluhuje stejnou ochranu. Nejen že tedy nesmíme při nedostatku ventilátorů dát přednost mladíkovi před starcem kvůli věku, ale ani třeba Matce Tereze před Stalinem kvůli „míře dobrosti“ jejich potenciálního akcidentálního života – neboť ani malá naděje na budoucí dlouhý a příjemný život (u starce nad hrobem), ani malá naděje na budoucí život skutečně dobrý a zdařilý (u Stalina) se nijak nepromítají do jejich vnitřní hodnoty jakožto osob.

V tomto má tedy pravdu Dostál, když říká: „Smrt není pro jednoho lepší a pro jiného horší, je to pořád smrt.“ Veškeré nerovnosti mezi lidmi – co do majetku, zdraví, výhledu na dlouhý život, ba dokonce i co do mravního charakteru – se netýkají samotné vnitřní hodnoty lidského (substanciálního) života jako takového, a tudíž nijak neovlivňují míru špatnosti smrti jako takové. To neznamená, že nemohou existovat přípustná kritéria, podle kterých lze v případě nouze rozhodovat, komu dát předost, nelze-li zachránit všechny. Znamená to ale, že takovým kritériem nesmí být otázka, „komu smrt méně uškodí“, protože snižovat špatnost něčí smrti znamená snižovat hodnotu jeho života, tj. snižovat hodnotu jeho samého jakožto lidské bytosti. Ještě jednou: Hodnota lidského života je pro všechny lidi stejná, a proto smrt jako taková uškodí stejně dvacetiletému mladíkovi i starci nad hrobem, boháči i žebrákovi, atletovi i vozíčkáři, živoucímu světci i odpudivé mravní trosce.

–-– (VI) –-–

Na mnoha přípustných kritériích, která se neodvolávají na rozdílnou hodnotu smrti a života různých osob, bychom se s Černým patrně shodli: mám na mysli aspekty jako:

  • Kdo stejné prostředky ceteris paribus více potřebuje (komu bez nich hrozí větší nebezpečí)? 
  • Komu stejné prostředky ceteris paribus více pomohou? 
  • Komu stejné prostředky ceteris paribus pomohou s větší pravděpodobností?  

apod. Ve všech těchto ohledech je samozřejmě ceteris paribus správné usilovat o maximalizaci dobra při omezených zdrojích. Mimo to bych ovšem rád poukázal ještě na jeden, v Černého úvahách zcela opomíjený relevantní ohled – a to je otázka odstupňování povinnosti. Vodítkem našeho uvažování o tom, které jednání je správné, totiž nemůže být pouze nějaký utilitaristický kalkul maximalizace fyzického dobra, ale je třeba vzít v úvahu různé ne-utilitaristické povinnosti, které na tento kalkul nelze redukovat ani je z něj vyvodit. Sem patří třeba negace zásady „princip světí prostředky“, implikující povinnost zdržet se bez ohledu na okolnosti skutků, které jsou tzv. vnitřně zlé, tj. mravně zakázané za všech okolností. Nikdy např.  nesmíme přímo usmrtit nevinného člověka, i kdybychom tím zachránili život velkému počtu jiných lidí.

Ale jsou i jiné povinnosti tohoto typu: například speciální povinnosti, které máme k lidem, kteří jsou nám nějak blízcí. Z hořícího domu bude matka nejen oprávněně, ale dokonce povinně zachraňovat nejprve svoje, a teprve potom cizí děti: neboť vůči vlastním dětem má větší povinnost a odpovědnost. Podobně platí, jak tvrdím, že máme větší povinnost ke svým přátelům než k cizím lidem, ke svému národu než k jiným národům atd., a proto příslušné osoby oprávněně  upřednostňujeme před jinými (spíše pomáháme přátelům než cizím lidem, spíše pečujeme o svoji národní kulturu než o cizí atd.). I když tedy přiznáme všem lidem tutéž lidskou důstojnost a tutéž hodnotu jejich života (i smrti), ještě z toho nevyplývá, že máme ceteris paribus vůči všem stejnou míru povinnosti. Mohou takové rozdíly přicházet v úvahu také v kontextu lékařské péče v podmínkách nedostatku zdrojů?

Na první pohled se zdá, že ne: lékař jakožto lékař nemá k žádnému pacientovi privilegovaný vztah (otázka konfliktu rolí, kdy např. matka lékařka léčí své dítě, je delikátní a ponechám ji zde stranou), jeho povinnost ke všem pacientům je v zásadě rovná – nebo ne? Nabízím ke zvážení dva podle mého názoru plausibilní protipříklady.

Ještě cca. před sto lety panoval v západní kultuře konsensus, že v případě krize mají muži obecně povinnost dát přednost ženám a dětem: jednalo se aplikaci principu, že slabší a zranitelnější zasluhují zvláštní ochrany; a v případě žen navíc o jisté vyjádření úcty pro jejich roli rodičky a matky ze strany mužů. Domnívám se, že gentleman ze starých časů by se propadl hanbou – a myslím, že právem –, kdyby si zachránil krk s pomocí ventilátoru, který získal na úkor dámy, která kvůli tomu musela zemřít.

Z principu speciální ochrany slabších lze dále vyvodit, že mimořádná péče přísluší i starým lidem; a tento závěr lze podepřít ještě dalším argumentem, totiž poukazem na to, že mladší generace má totiž vůči starší generaci jistý morální dluh. Jsou to senioři, kdo vytvořil svět, do kterého jsme se narodili, oni obětovali své síly, čas a peníze, aby vychovali novou generaci a předali jí vše, co předtím vlastníma rukama vybudovali, co vlastním úsilím objevili či vymysleli. Proto si zaslouží speciální péči a ochranu, která má přirozeně a primárně vycházet z jejich vlastní rodiny. Veřejnou zdravotní péči ovšem lze chápat jako jakýsi outsourcing této primárně rodinné povinnosti, tam, kde již rodina nestačí – a proto (tvrdím) by zde měla vládnout stejná pravidla. Zkrátka – nejen že by společnost neměla seniory podle Černého receptu odepisovat jako ty, kteří případnou smrtí „už tolik moc neztratí“, pročež je postavme až na konec pomyslné fronty, ale právě naopak: je jim povinna speciální úctou a ohledy s ohledem na službu, kterou svým životem společnosti prokázali.

A možná by se za specifických okolností dalo uvažovat i o dalších zvláštních povinnostech k jistým skupinám osob – například by se zdálo, že ceteris paribus máme patrně větší povinnost se postarat o lékaře, kteří se nakazili při heroické službě druhým, o vojáky, kteří nasazují životy při obraně vlasti apod.

–-– (VII) –-–

Zastavme se ještě chvíli u Černého odpovědi Dostálovi. Černý především namítá, že Dostál nedostatečně rozlišuje právo a etiku. To je do jisté míry pravda – Dostál několikrát signalizuje, že se hodlá vyjadřovat k etické rovině příslušných situací, ve skutečnosti však řeší pouze jejich rovinu právní. V tomto ohledu lze tudíž dát Černému za pravdu: ze skutečnosti, že je něco zakázáno zákonem, opravdu nevyplývá, že je to také eticky nepřijatelné. Ovšem pokud si odmyslíme Dostálovy poněkud nešťastné odvolávky na etiku, můžeme jeho text číst příznivě jako prostý poukaz na to, že Černého návrhy jsou u nás právně nepřípustné. Chce snad Černý doporučovat lékařům, aby porušovali platné právo s odvoláním na jeho etické teorie?

V dalším bodě Černého obhajoba v zásadě spočívá v popření, že zastává tezi, které mu Dostál připisuje. Černý odmítá, že by tvrdil, že je někomu třeba odepřít ventilátor kvůli nějakému potenciálnímu budoucímu pacientovi, nýbrž pouze aktuálně přítomnému pacientovi. To je pravda: explicitně to Černý netvrdil. Nemohl to však Dostál legitimně vyvodit z Černého principů? Tvrdím, že ano: Černý totiž tvrdí, že určujícím principem rozhodování v situaci nedostatečných zdrojů má být imperativ „zachránit co nejvíce lidských životů:

Princip lékařské etiky „prospívej svému pacientovi“ se v této době specifikuje ve snaze o záchranu co nejvíce lidských životů.

– kterému patrně ve světle Černého kádrování, čí život je horší a čí lepší, musíme rozumět ve smyslu „co nejvíce co nejlepších životů (takže se třeba dva mladé a perspektivní životy vyrovnají třem životům přestárlým a neperspektivním). Je ovšem zřejmé, že efektivní optimalizace v tomto směru by nebrala v úvahu pouze aktuálně přítomné pacienty, ale též prognózu do budoucna: ve světle Černého principů by bylo zcela racionální, v zájmu záchrany co nejvyššího počtu co nejlepších životů si některé ventilátory „schovat na horší časy“. Pokud by tedy Černý chtěl odmítnout tento scénář, musel by zároveň popřít univerzální platnost utilitaristického principu „zachránit co nejvíce životů“ a přiznat větší váhu individuální mravní odpovědnosti vůči individuálním pacientům. Ani z jednoho z jeho textů ovšem není patrné, že by takový postoj chtěl zaujmout: naopak, princip „záchrany co nejvíce životů“ opakovaně prezentuje jako samozřejmý a absolutní.

V dalším bodě Černý kritizuje Dostálovu nezdůvodněnou tezi, že „smrt je pro všechny stejně špatná“ a prezentuje svůj kalkul „dobrosti života“ jako důkaz, že tomu tak není. Výše jsem vysvětlil, proč se tato snaha míjí účinkem: Černý předkládá určitou formalizaci kvantifikace celkové „hédonistické životní bilance“, čímž pracně zdůvodňuje to, co je každému zřejmé – totiž že někteří lidé jsou v životě šťastnější než jiní. Co mu však zcela uniká je potřeba zdůvodnit, že hodnotu lidského života lze opravdu redukovat na tyto hédonistické (či jakékoliv jiné akcidentální) kategorie, tj. že z této rozdílné míry životního štěstí opravdu vyplývá rozdílná hodnota různých lidských životů jako takových (resp. ekvivalentně rozdílná anti-hodnota odpovídajících smrtí). Tuto redukci jsem podrobně kritizoval výše. Černý má pravdu, že Dostál svoji tezi nijak nezdůvodnil – to lze ovšem dobře pochopit, uvědomíme-li si, že vyplývá z předpokladu, který by měl být samozřejmý, totiž rovnosti hodnoty každého lidského života.

Třetí bod Černého reakce na Dostála se týká problému „relokace ventilátorů“. Černého vyjádření v původním rozhovoru vyznívalo tak, jako kdyby výrazný věkový rozdíl mezi nově přišedším a stávajícím pacientem opravňoval k „relokaci“ ventilátoru tomu mladšímu. Dostál upozornil na to, že takový postup by stávající právní řád nejspíše kvalifikoval jako vraždu v úmyslu nepřímém. Co na to Černý? Jeho původní vyjádření prý bylo špatně pochopeno, neboť je neměl možnost řádně vysvětlit. „Relokace“ je ve skutečnosti oprávněna pouze tehdy, když má nový pacient výrazně větší naději na přežití, kdežto naděje na přežití původního pacienta je velmi nízká, byť ještě ne tak nízká, aby bylo možné léčbu ukončit za normálních okolností. Co na to říci?

Za prvé, zdá se, že ani modifikovaná Černého pozice neuniká námitce, že jde o jednání u nás nezákonné: pokud má Dostál pravdu, že ukončit život zachraňující léčbu nelze, pokud z ní má pacient aspoň nějaký prospěch, pak i to, co Černý navrhuje ve své odpovědi, je z právního hlediska trestný čin. A jak Dostál upozorňuje, přípustnost ukončení léčby, z níž pacient už nemá žádný prospěch, tj. v situaci, kdy už naděje na vyléčení není žádná a přístroje pouze pacienta „udržují na živu“ je již od roku 2010 u nás samozřejmá, a to za všech okolností, nejen v situaci krize: o tom tedy spor vůbec není.

Za druhé, Černý kritizuje Dostálovu pozici (což je pozice vyžadovaná zákonem) za to, že „kdybychom se řídili Dostálovým pozitivistickým přístupem, mělo by to jasný důsledek: zemřelo by více pacientů, než by muselo“. Až na to, že nevidím, v čem je Dostálův postoj „pozitivistický“, je to nepochybně pravda: Dostál totiž nevyznává utilitaristický a v posledku protizákonný princip, že je třeba za každou cenu maximalizovat počet zachráněných pacientů – je ovšem otázka, zda je to dobře nebo špatně. Navíc, stejný důsledek plyne i z Černého zmírněné pozice: úplně nejvíce životů by totiž nepochybně zachránil přístup, kdy by se ventilátory relokovaly při každém statisticky významném rozdílu šancí na přežití, tak, aby v každém okamžiku měli ventilátory pokud možno ti nejperspektivnější. Každý jiný přístup, tedy i ten Černého, dlouhodobě se statistickou nutností způsobí, že „zemře pacientů víc, než by mělo“, neboť alokace ventilátorů nebude zcela optimální.

Co nám toto zjištění ukazuje? Černý se ohání utilitaristickými principy a vyčítá jejich nerespektování Dostálovi. Sám se ovšem ostýchá přihlásit se konsistentně ke všem jejich důsledkům. To je dobré znamení: je v tom jistá naděje, že si Černý uvědomí, k jak nelidským závěrům jeho principy v posledku vedou a namísto ad hoc korektur v nejkřiklavějších případech nahlédne jejich principiální nepřijatelnost. Ano: účel nesvětí prostředky, nelze aktivně obětovat život jednoho člověka, abychom zachránili větší počet jiných, mravní hodnota skutku není dána pouze konsekvencialistickým kalkulem výsledné bilance „dobra“, ale některé skutky (jako usmrcení nevinného odebráním život zachraňující péče) jsou jako takové a ze své povahy nepřípustné, bez ohledu na jejich vliv na onu „bilanci“.

Mimořádné situace, jako je např. současná epidemie, nás mohou stavět před etické problémy, které obvykle řešit nemusíme. Naslouchejme v etice vzdělaným odborníkům; avšak naslouchejme kriticky – a to zejména tehdy, snaží-li se nás nějaký odborník přesvědčit o správnosti jednání, před kterým nás naše svědomí varuje. Nezapomeňme, že za svá rozhodnutí jsme v posledku zodpovědní pouze každý sám.

[19. 4. 2020] Upřesnění ke kauze Kukal

Ve víru karantény kauza dávno vyčpěla, přesto bych zde chtěl zaznamenat jistou korekturu níže uvedených informací. Pan Kukal prý nebyl vyhozen přímo za svůj text o perských princeznách, ale až za facebookovou reakci na sprosté útoky, které tento text vyvolal. Ta reakce se ke mně dostala a uvádím ji zde – posuďte sami:

Velmi informativní rozhovor s Petrem Kukalem k tématu najdete zde.

[25. 3. 2020] Zostření boje na všech frontách

Nejen válka s koronavirem zuří na plné obrátky: dochází i ke zostření boje ideového. Moje slavná a stále uvědomělejší alma mater vyhodila svého mluvčího Petra Kukala za to, že si v textu pro deník Metro a na svém facebookovém profilu dovolil zalichotit ženám projevením nehorázného názoru, že jim to sluší i v rouškách, poeticky je přirovnávaje k perským princeznám. K vyhazovu formou „vzájemné dohody“ (panu Kukalovi se nedivím, že nekladl odpor, já bych se za podobných okolností asi také odporoučel) došlo, jak jinak, na udání studentky, která prý „nepotřebuje, aby někdo hodnotil, jak vypadá v roušce“. Jistě. To je ovšem neodpustitelné. Welcome to the brave new world!

[27. 9. 2019] :-)

(Zdroj: The Smithy)

[20. 2. 2019] Co je nového

Ne, nechci psát o další plagiátorské aféře, tentokrát profesora historie a prorektora Univerzity Karlovy, okořeněné nyní i pozoruhodným „odkopáním se“ jeho dvou kolegů, kteří přispěchali s promptní obhajobou této metody „vědecké práce“. Škoda slov. Chtěl jsem jen ctěným čtenářům (pokud to právě čtete, tak asi nějací jsou...) nabídnout odkaz na jiný blog, či spíše web, (spolu)vytvářený, jak jsem zcela náhodou zjistil, jednou z mých studentek.

Tady.

[25. 8. 2018] O diplomkách stále absurdněji...

Absurdní drama pokračuje, a jako další přišel na řadu ministr obrany Metnar, který pochopitelně také napsal diplomku tak, jak se dnes diplomky píší. A další budou nepochybně následovat. Ale o tom psát ani nechci. Zaujalo mě vyjádření oponenta jeho diplomové práce, Ing. Svatopluka Slováka, Ph.D., z Katedry technické a pracovní výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, který působí též jako proděkan pro rozvoj a legislativu. Dr. Slovák se hájí, že nebylo v jeho silách odhalit, že některé pasáže jsou opsány – pokud neznal zdroj, pochopitelně předpokládal, že se jedná o vlastní text autora práce. To mu asi nelze vyčítat. V odpovědi na námitku, že si ale přece musel všimnout, že celá Metnarova práce obsahuje pouze deset odkazů na zdroje, pak ovšem Slovák dodává následující:

Pokud je tam těch citací spousta, na každé straně pět, tak to působí dojmem vyloženě kompilátu a chybí ten osobní přínos toho autora. Takže když je těchto odkazů naopak málo, tak to může hovořit o tom, že buď necitoval, což je špatně, nebo o samostatném přístupu autora k řešené problematice.

Vidíme, že pan proděkan chápe metodologii odborného psaní stejně jako nešťastná ex-ministryně Malá. Pokud se podle něj s rostoucím počtem odkazů práce blíží kompilátu, kdežto naopak „málo odkazů“ může znamenat „samostatný přístup“ (pochopitelně pouze pokud autor své zdroje citovat „nezapomněl“), pak z toho vyplývá, že Slovákova představa o práci se zdroji spočívá v podstatě v tom, že se informace ze zdroje prostě převezme do textu práce, ať už jako přímá citace nebo jako parafráze; takže v ideálním případě má práce „odkazů“ tak akorát: ne příliš málo, protože to znamená, že autor ignoruje dosavadní literaturu, a ne příliš mnoho, protože pak je výsledkem kompilát.

Ptáte se, co je na tom špatně? Všechno. Takováto představa o práci se zdroji totiž odpovídá ještě tak snad nějakému středoškolskému referátu na hodinu biologie, kdy studentík dostane zadány třeba „pavouky“, doma sedne ke Googlu a z Wikipedie a dvou, tří dalších zdrojů (v lepším případě též z nějakého tištěného atlasu) dá dohromady desetiminutový výcuc na zadané téma, který pak ve škole přečte před tabulí.

To ovšem nemá nic společného s vědeckou prací, s metodologií, kterou se mají studenti na vysoké škole naučit a napsáním diplomové práce prokázat její zvládnutí. Vědecká práce se zdroji totiž znamená, že se s nimi opravdu pracuje. Že neslouží jako materiál, z nějž autor svůj text skládá, jako přísada, které nesmí být „ani moc, ani málo“, aby to bylo „dobře“, nýbrž jako předmět, jímž se autor kriticky zabývá (přinejmenším sekundárně). Požadavek, aby práce obsahovala „citace literatury“, není požadavkem na to, aby se práce v té přesně správné míře blížila kompilaci. Je to požadavek na to, aby její autor vzal kriticky v úvahu dosavadní stav bádání o daném předmětu. Aby si především ujasnil, zda má k tématu vůbec co nového říci – a pokud zjistí, že ne, aby psal o něčem jiném. A pokud má co nového říci, aby toto nové k dosavadním poznatkům vztáhl, aby dosavadní poznatky nejprve kriticky prozkoumal, porovnal různé názory, zhodnotil, zkrátka aby vstoupil do odborné diskuse o daném tématu. Odborná literatura (vyjma elementárních slovníků apod.) se nepoužívá, na odbornou literaturu se ve vědecké práci reaguje.

Pokud tedy vědecká práce hodná toho jména obsahuje hodně citací, naprosto to neznamená, že se blíží kompilaci a že je napsána nesamostatně. V ideálním případě to znamená, že autor je na úrovni současného stavu problému, že se opravdu kriticky vyrovnal se současným stavem bádání v dané oblasti a že na něj poučeně navazuje a reaguje. (A pokud práce obsahuje citací málo – nejde-li o vědecky doposud zcela nezmapované téma –, dokládá to sice skutečně i autorovu „samostatnost“, ale zejména to, že se s aktuálním stavem poznání daného tématu odmítl seznámit, což je zásadní metodologické selhání. A neargumentutje prosím idiosynkratickými pracemi jako je např. Wittgensteinův Traktát: za prvé, géniů jako Wittgenstein se zase tolik nerodí, a za druhé, bych Wittgensteinův Traktát k obhajobě jako diplomku nedoporučil: dokládá sice totiž možná autorovu genialitu, nikoliv však zvládnutí vědecké metodologie, což je hlavním smyslem diplomové práce. Bohorovný přístup hlasatele definitvní pravdy, který pouze klade teze a nemá potřebu nejen diskutovat s oponenty, ale vůbec ani jakkoli argumentovat, se ostatně vymstil i samotnému Wittgensteinovi – neuplynulo ani dvacet let a Wittgenstein hlavní ideu Traktátu zavrhl jako omyl.)

Bohužel, na dnešních vysokých školách má sotvakdo odvahu toto po studentech vyžadovat – neboť všem je více než zřejmé, že většina současných studentů nemá na víc než na trochu delší gymnaziální referát nastavený příslušnou „omáčkou“ („Úvod“ a „Závěr“, často se lišící především v gramatickém čase použitých sloves) a, samozřejmě, opatřený „citacemi“ v tom přesně správném počtu. Není pak pochopitelně divu, že když snaživý budoucí ministr touto metodou dospěje k výsledku, v němž mu citací přijde příliš husto, že některé z nich prostě „zapomene uvést“.

Já vím: technicky je to podvod a krádež duševního vlastnictví. Jenže pravda je i to, že se jedná opravdu jen o malinký krůček za praktiky, které na vysokých školách dnes běžně procházejí a ke kterým tak vlastně studenty běžně vedou, a že v celém tom marasmu už asi opravdu tolik nesejde na tom, zda student svoji koláž citátů a parafrází vydávanou za diplomovou práci poctivě ozdrojuje (takže odkazy na zdroje jsou prakticky za každým odstavcem, ne-li větou), anebo přidá k celé potěmkiádě jeden švindl navrch a na pár citací „zapomene“, aby to tak nějak celkově lépe vypadalo. To není obhajoba plagiátů: to je obžaloba systému, který je na skoro-plagiátech postaven.

[23. 7. 2018] O diplomkách a tak...

Václav Klaus mladší vystihl přesně, o co jde v současných diplomkových aférách, zde.

Článek nepotřebuje komentář; ale přece jen si jednu stručnou poznámku neodpustím. Podle mého názoru o hloubce celého průšvihu nevypovídá ani tak fakt, že nějaká ministryně napsala diplomku, která je plagiátem, nýbrž spíše to, že je schopna se hájit slovy „Asi jsem zapomněla citovat“. Ano, taková tu dnes vládne představa o vědecké metodologii: rozdíl mezi plagiátem a vědeckou prací spočívá pouze v té drobnosti, že ve druhém případě „autor“ „nezapomněl citovat“...

[28. 1. 2018] Řeznická péče v České republice

[12. 9. 2017] Brilantní analýza konceptu politické korektnosti

Od Andreje Duhana, v článku „Politická korektnost není obyčejná slušnost“. Přečtěte si to celé, zde jen několik výňatků na ukázku:

Politická korektnost prorůstá USA i západní Evropou. Česko sice zatím nezasahuje stejně obludně, navzdory tomu má mnoho stoupenců, jejichž obhajoba se shoduje se západní – politická korektnost je jen obyčejná slušnost.

Jenže není. Politická korektnost vychází ze dvou tezí Nové levice. Za prvé, západní, křesťanská a buržoazní civilizace je špatná, protože je utlačovatelská. Nová levice je posedlá dominancí a útlakem a všechny instituce a hodnoty západní civilizace – od národa přes vlastnictví až po rodinu – považuje za diskriminační. Za druhé, pravda, fakta a objektivita neexistují. To, co považujeme za přirozené, jsou ve skutečnosti sociální konstrukty západní společnosti, která tím reprodukuje svou legitimitu a marginalizuje menšiny. Svou dominanci pak systém utvrzuje interpretací historie, jazykem, výchovou, zažitými vzorci chování, morálkou a kulturou.

[...]

Politická korektnost zužuje okruh povolených témat a stanovuje meze, jak se o těchto tématech smí hovořit. Určuje, co se smí a nesmí říkat, jak se to smí a nesmí říkat, a kdo co smí a nesmí říkat. Vytváří se soustava a hierarchie povolených a nepovolených názorů a skupin lidí, které je mohou, nebo nemohou říkat. Zavádí se dvojí metr posuzování mluvy a jednání podle toho, kdo je jejich nositelem a adresátem. Formuje paralelní realitu.

[...]

Politická korektnost v žádném případě není obyčejná slušnost. Slušnost sice do jisté míry koriguje mluvené slovo i chování, ale nesnaží měnit chápání reality – je soukromá a apolitická. Politická korektnost je odrazem politické doktríny a kodifikuje dané názory jako nezpochybnitelné. Slušnost řeší formu projevu, politická korektnost obsah.

[...]

Politická korektnost nahrazuje pilíře západní intelektuální tradice, jako je pravda, rozum či svoboda slova, správností myšlení, subjektivními pocity a právem vybraných menšin nebýt uraženy. Neformální i formální regulací jazyka, myšlení a chování se snaží změnit realitu. Ve jménu abstraktních hodnot velí ignorovat realitu i zkušenosti.

Politická korektnost představuje ideologii, která relativizuje Západ, vytěsňuje konzervativní názory a absolutizuje levicově liberální hodnoty. Je dalším nebezpečným levicovým sněním o společnosti, kde se mají všichni rádi a jsou si rovni, jen kdyby zlovolný Západ nestál v cestě.

[30. 6. 2016] Jak to bude s Brexitem?

Zkusím si tipnout: EU bude ještě chvíli ze všech sil dělat zlého muže (vypadněte nejlíp zítra!), různí činitelé budou různými sebenaplňujícími proroctvími udržovat virtuální turbulenci na burze a nízkou cenu libry, seč jim síly stačí (pozor, aby si nikdo nevšiml, že levná libra možná může Británii spíš pomoci), média budou neustále informovat o tom, jak se brexiťáci chytají za nos a hořce litují, takže kdo hlasoval pro a ještě se nezačal stydět, tak brzy začne; a do toho všeho budou ministři ponuře sdělovat, kolik to všechno bude stát na daních a škrtech. Mezitím se bude vytvářet „tlak zdola“ na opakování referenda: tomu se nakonec „podlehne“ – a napodruhé už to dojatí Britové nepochybně zahlasují správně! Tomu jistě velmi napomohou i informace, kdo jak hlasoval poprvé – díky Tomáši Halíkovi např. víme, že zatímco všichni oxfordští profesoři hlasovali proti Brexitu, všechny oxfordské uklízečky a taxikáři hlasovali pro. Tak si vyberte: chcete se cítit radši jako oxfordský profesor, nebo jako oxfordská uklízečka? Je to jen na vás!

I když – možná to nevyjde: libra i akcie už jdou zase nahoru, začínají prázdniny, hystrie brzy vyvane... Možná se jen vymyslí způsob, jak Británie vystoupí-nevystoupí: proces se bude protahovat, nějakou dobu se bude mluvit o třeba o „EU + Británie“ (jako se svého času mluvilo o „G7 + Rusko“), a kdo ví, jak to všechno skončí.

Zkrátka, ono to nebude tak horké. Vždyť už táta Juncker v pátek slíbil plačícím britským EUředníkům, že udělá všechno pro to, aby zde mohli „pracovat“ dál. To kdyby si někdo snad myslel, že naši bruselští vůdcové jsou nějaké zrůdy bez srdce, co požírají malé děti, či co.

[26. 3. 2016] „V noci někdo znovu poškodil desítky čínských vlajek v Praze

Inu, jen houšť a větší kapky!

A trojitý Brežněv na letišti také bude?

[14. 3 2016] Markéta Šichtařová boduje podruhé

V tomto textu. A opět se to týká – inu, hádejte koho? Paní ministryně sociálních věcí zkrátka chrlí jednu perlu za druhou.

[9. 3. 2016] Mimořádně přesná diagnóza

„Mám dojem, že momentálně máme tu nejvíc asociální ministryni sociálních věcí, jakou jsme kdy měli. Dělá všechno pro to, aby rodiny ještě víc zlikvidovala,“ píše Markéta Šichtařová spolu se svým manželem Vladimírem Pikorou na závěr mimořádně trefného textu Nemějte děti, zdržují od práce. Nejde ovšem o diagnózu osoby paní ministryně, nýbrž povahy a důsledků ideologie, jíž je tato dáma takříkajíc „antropomorfní personifikací“. Přečtěte si to celé, brilantních postřehů je tam celá řada.

[7. 3. 2016] K čemu je a k čemu není podle levičáků škola?

Ve své kritice reformátorských snah Petra Matějů jsem nedávno vyjádřil domněnku, že v rámci jeho levicového myšlení škola vůbec nemá sloužit vzdělávání, nýbrž – řekněme to velmi obecně – konstrukci jistého typu domněle žádoucí sociální reality.

Že takto levičáci vskutku uvažují nedávno ve svém textu „Ještě o inkluzi“ bezelstně potvrdil Tomáš Lajkep. To ovšem není žádný kovaný levičák, nýbrž typický moderní „křesťanský demokrat“. Pro KDU-ČSL, jíž je Lajkep aktivním členem, je charakteristické neústrojné roubování módních levicových konceptů na stále zbědovanější tozro křesťansko-konzervativních principů; a Lajkep je toho docela dobrým příkladem. Snad právě proto, že levičáctví není ideologií, která by byla takovým myslitelům bytostně vlastní, nýbrž je přejímáno fragmentárně, převážně bezděky, vlivem vládnoucího intelektuálního klimatu, často dokonce v rámci iluze, že jde o autentickou implikaci křesťanských principů – tedy snad právě proto „křesťanská“ odrůda levičáctví obvykle nevykazuje takovou úroveň rafinovanosti a ideologické údernosti levičáctví autentického: například chybí dokonalý tréning v levičáckém newspeaku. V důsledku toho se takové myšlení mnohem snáze „odkope“, nazve věci jejich pravými jmény – a právě to se podařilo Lajkepovi. Vzhledem ke krátkosti jeho textu stojí za to jej ocitovat celý:

Zavedení inkluzivní výuky ve školách, lze pochopit jedině takto. Vzdělávání není  primárním cílem školní docházky.

Tímto cílem je snaha dosáhnout toho, aby děti – později dospělí a občané,  chápali rozdílnost a obtížnost postavení všech těch, kteří jsou mimo střední hodnoty Gaussovy křivky. Všech co jsou somaticky a psychicky postižení, všech, co nejsou dostatečně inteligentní, těch, co jsou zlí a škodolibí, těch co provokují a nenechají si to vysvětlit. Je velmi těžké opustit staletí zažitou představu, že školy jsou zde pro to, aby vzdělávaly.  Tak, jak je systém nastaven nyní, může se vysokoškolským titulem pyšnit i úplný hlupák. Jestli však dokáže obstát v pracovním procesu, o tom rozhodují úplně jiné věci. Penzum dosaženého vzdělání však zdaleka není vše. A je třeba chápat, že v této společnost existují lidé různého druhu, a je to třeba začít chápat už ve škole.

Podporuji  tedy myšlenku inkluze. Je to paradigmatická změna, a nedá se hodnotit kriterii, která platila pro vzdělání v minulém století. Dnešní doba má naprosto jiné akcenty a vzdělávání už dávno není tím, co bylo kdysi. Nejde už jen o to, správně vypočítat trojčlenku, jde také o to pochopit toho druhého a to se jinde, než ve škole, nikdo nenaučí. Ti, kdo mají talent, jistě vyniknou i při tomto způsobu výuky, ti, kdo mají talent menší, nemusí být  hned vysokoškoláky. Škola má být prostředí, kde jsou zahrnuty všechny typy lidí, se kterými se můžeme v životě potkat. Nemůže být exkluzivním prostorem, ve kterém se uskutečňuje proces vzdělávání, pro ty, co to chápou. Postavme to ostře – základní škola zde není pro to, aby zde probíhal proces vzdělávání, je zde pro to, aby zde probíhal proces socializace. Vzdělávání je vedlejším produktem. Jen pokud to takto chápeme, má inkluze smysl, protože praxe vzdělávání už je jiná,  než před tři sta lety.

Lajkep se staví na pozici zastánců inkluze, což je typicky levicový koncept, ale na rozdíl od kovaných levičáků (jako např. Matějů), v jejichž hlavách se tento koncept vylíhl, se nás nepokouší přesvědčovat, že vůdčím motivem je zde kvalita vzdělání, že „teprve tento systém dostane z žáků to nejlepší“, a tak všelijak podobně. Naopak – Lajkepovi je jasné to, na co upozorňují kritici všech podobných konceptů, že z hlediska kvality vzdělávání jako cíle jsou neobhajitelné. A protože uvažuje logicky a nemá pod kůží typické levičácké mimikry, bez ostychu jasně předestírá skutečné motivace, jejichž logika ideologii inkluze zplodila: „základní škola zde není pro to, aby zde probíhal proces vzdělávání, je zde proto, aby zde probíhal proces socializace“. Že to, co si pod oním procesem socializace Lajkep představuje, v článku pořád ještě místy vydává za vzdělávání („dnešní doba má naprosto jiné akcenty a vzdělávání už dávno není tím, co bylo kdysi“), to lze přičíst zmatenosti vyplývající z částečného nakažení levičáckým newspeakem.

A co je to tedy ta socializace? Prý „dosáhnout toho, aby děti [...] chápaly rozdílnost a obtížnost postavení všech těch, kteří jsou mimo střední hodnoty Gaussovy křivky“; „nejde už jen o to, správně vypočítat trojčlenku, jde také o to pochopit toho druhého a to se jinde, než ve škole, nikdo nenaučí“; a proto „škola má být prostředí, kde jsou zahrnuty všechny typy lidí, se kterými se můžeme v životě potkat“.

Měl bych pro levičáky návrh. Pokud se domnívají, že nejsou schopni své děti socializovat ve svých vlastních rodinách, pokud cítí, že nestačí na to, aby jim předali takové elementární sociální dovednosti, jako schopnost pochopit druhého, jeho rozdílnost a obtížnost jeho postavení, a pokud jsou přesvědčeni, že takovýchto cílů opravdu nelze dosáhnout jinde a jinak než umístěním dítěte do prostředí, kde jsou „zahrnuty všechny typy lidí, se kterými se můžeme v životě potkat“ (opravdu je toto myšleno vážně? Kolik dětí bude v takové třídě? Bude zajištěna také přítomnost bezdomovců, feťáků, zlodějů, násilníků...?) – nechť si spánembohem pro své vlastní děti podobné instituce, spolu se svými spoluideology, vytvoří. Jsou to jejich děti. Ale na oplátku žádám, abych já směl zase své děti posílat do normální školy, kde se bude normálně učit především tu trojčlenku, vyjmenovaná slova a názvosloví kyselin – a o jejich „socializaci“ se s dovolením postarám se svojí rodinou sám. Co jednoznačně odmítám je, aby mé děti byly nuceny fungovat jako diverzitu zajišťující stafáž v těchto levičáckých sociálních experimentech, bez nichž by levičácké děti zřejmě byly ve společnosti naprosto ztraceny.

A poznámka na závěr: to, že se dnes může vysokoškolským titulem pyšnit i úplný hlupák, je bohužel pravda. Že by však příčinou tohoto stavu byla staletí zažitá představa, že školy jsou zde pro to, aby vzdělávaly – to snad Lajkep ani nemůže myslet vážně?! Jestlipak ono to nebude naopak tím, že tato „zažitá představa“ byla během posledních 50 let pod tlakem levičáckého intelektuálního establishmentu už mnohdy úspěšně opuštěna? Co myslíte?

[6. 3. 2016] Máme s muslimy stejného Boha? – Další pohled

Pokouším se na svém blogu postupně shromažďovat relevantní materiály k tomuto tématu (nakolik mi časové možnosti dovolují). Proto zde nyní se souhlasem autora prezentuji reakci doc. Martina Cajthamla na článek prof. Halíka (již s určitým zpožděním). Text byl zaslán do Katolického týdeníku, autor se však nedočkal odpovědi (tím méně publikace).

Dnešní člověk, vzdělaný i prostý, se dnes často ocitá v situacích, kdy zneklidněn světem kolem něj, hledá odpovědi na otázky, které se ještě před nedávnem nezdály tak důležité. Jednou z nich je otázka vztahu islámu a násilí, resp. otázka má-li islám větší potenciál k legitimaci a motivaci násilí než např. křesťanství. Tuto otázku si dnešní člověk klade především na pozadí imigrační vlny na jedné straně a sílící hrozby islámského extremismu na straně druhé. Článek prof. Halíka z KT 50, s. 8, který je věnován otázce, mají-li křesťané stejného Boha s muslimy, se výše uvedené otázky dotýká, uspokojivou odpověď však na ni nedává. Pokusím se naznačit proč.

Na začátku druhého odstavce svého příspěvku prof. Halík píše: „Všichni ti na západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů…“ Tomuto tvrzení nelze než přitakat. Pochopitelně, že je mezi obojím „zásadní rozdíl“. Nikdo rozumný by to nepopíral. Už proto, že extremisté jsou lidé, zatímco islám je náboženství. Skutečný problém, jejž právě uvedená formulace bohužel zastírá, spočívá v tomto: extremisté vyhazující do vzduchu sebe a mnoho dalších nevinných lidí sami sebe chápou a označují jako „mučedníky“ pro věc Alláha, na ospravedlnění svých činů citují verše z Koránu atd. Proto dokonce i mainstreamová media navzdory politické korektnosti často hovoří o islámském extrémismu, čímž de facto nějakou souvislosti mezi islámem a extremismem předpokládají. Otázka tedy podle všeho není, je-li mezi extremismem a islámem nějaký vztah, ale jaký ten vztah je. To se z Halíkova příspěvku bohužel nedovídáme. Zdá se nicméně, že to, oč se v případě islámského extremismu jedná, je podle Halíka zneužití náboženství.

Čtenáři, který se alespoň rámcově a jistě i třeba laicky seznámil s danou problematikou, se pak možná vybaví argumenty inteligentních kritiků tohoto výkladu vztahu mezi islámem a extremismem. Ti poukazují mimo jiné na to, že ne všechny muslimské duchovní autority teror ve jménu islámu jednoznačně odsoudily a odsuzují (srv. R. Spencer, Islám bez závoje, Praha 2006, s. 24–32). Jestliže se tedy ony barbarské činy konají s explicitním odvoláním na určité náboženství, které je má legitimovat, a jestliže současně hlavní představitelé tohoto náboženství ony činy jednotně a jednoznačně neodsoudí, ba někteří je naopak tiše či dokonce výslovně schvalují (doslovné citáty takového schválení útoku na World Trade Center viz tamt., s. 26), zdá se, že muslimští duchovní vůdcové (a tím méně prostí věřící) nemají jednotný názor na to, je-li páchání teroru ve jménu jejich víry legitimní či nikoli. To samo o sobě je věc skandální, diskreditující zdánlivě samozřejmou představu, že náboženství je bez výjimky jev úctyhodný, zasluhující respekt.

Proč tomu tak v případě islámu je, je samozřejmě poměrně spletitá otázka. Svou roli tu hrají výroky Koránu, které k násilí proti jinověrcům vyzývají, ve hře je dále to, že Korán je - mnohem více než pro dnešní křesťany Bible - pro dnešní muslimy základním vodítkem pro každodenní život, zásadní význam má navíc velice problematický způsob, jímž je Korán většinově muslimskými duchovními i prostými věřícími chápán, totiž jako doslovná a věčná pravda. Posledně zmiňovaná skutečnost, kterou ve své reakci na článek T. Halíka zdůraznil již P. Blažek, má za důsledek, že místa vyzývající k násilí proti jinověrcům, na rozdíl od toho, jak obdobně obtížné pasáže Starého Zákona vykládají křesťanští a židovští teologové, nelze brát jinak než doslovně. V této důležité věci píše Spencer: „V islámu obecně je kromě alegorického výkladu nepřítomna i představa postupného zjevení, která je v judaismu a křesťanství běžně přijímána. Starý zákon má mnoho pasáží, které by dnes žádný žid ani křesťan nepovažoval za rozkaz k boji. Například žádný z nich by pravděpodobně neprodal svoji dceru do otroctví (Ex 21,7) ani nezabil někoho, kdo pracuje o sabatu (Ex 35,2). Pro muslima jsou však všechny příkazy v Koránu stále platné.“ (tamt., s. 38)

Jestliže tedy Halík o něco dále ve svém příspěvku uznává, že jedním z hlavních důvodů, proč není muslim, je „rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům“, měl by vysvětlit, jak je možné, že v případě, kdy se muslim odvolává na citát v Koránu, který je navíc podpořen činy a slovy Proroka (který v pozdějším období svého života vedl řadu bojů za rozšíření víry), jedná se o zneužití islámu a nikoli o jeho, byť možná radikální a přehnaně tradicionalistickou, interpretaci. Ve světle těchto skutečností visí pro pozorného čtenáře otazník nad předposledním odstavcem Halíkova článku, který se (jak ironické!) nachází v oddíle „Černobílá schémata“. Tento předposlední odstavec totiž sám dost černobíle pojednává otázku vztahu mezi křesťanstvím a islámem. Halík v něm poukazuje na to, že některá srovnání těchto náboženství, která dnes čteme a slýcháme, jsou černobílá. V tom může mít pravdu. Pouhé odsouzení tohoto přístupu je však samo paušální a černobílé, není-li současně položena otázka, je-li křesťanství (a židovství) co do svého potenciálu legitimovat a motivovat násilí proti nevinným lidem opravdu srovnatelné s islámem. Od teologa Halíkova formátu bychom rádi slyšeli religionisticky a teologicky erudovanou, diferencovanou a vyváženou odpověď na tuto z teoretického hlediska zásadní otázku. Jinými slovy, je třeba vysvětlit, jak je možné, aby ten, kdo si bere za vzor smýšlení a jednání Mohameda, měl – zdání navzdory – stejně pokojný a mírumilovný postoj vůči jinověrcům, jako ten, kdo následuje Krista. Podobně bychom chtěli slyšet vysvětlení, jak je možné, že ten, kdo bere věty vyzývající k násilí proti jinověrcům ve své svaté knize doslovně, je – oproti zdání – stejně potenciálně mírumilovný jako ten, kdo své svaté texty interpretuje ve světle Kristova přikázání „Milujte své nepřátele!“. Pokud by se nicméně nakonec ukázalo, že islám a křesťanství nejsou v tomto ohledu rovnocenné, nikomu neprospěje, budeme-li to sobě či muslimům zastírat. Demonstrace této skutečnosti by naopak pravdě otevřeným muslimům mohla imponovat a pomoci jim překonat despekt ke křesťanství zakořeněný v přesvědčení, že islám představuje definitivní formu Božího zjevení, která předchozí formy nahrazuje.

[8. 2. 2016] Představy některých lidí mě děsí

Například představa pana Kapitána o tom, jak to vypadá, když „věci fungují, jak mají“.

Dnes vyšla zpráva, že na základě rozhodnutí soudu Norsko vrátí česko-norským rodičům odebranou devítiměsíční holčičku s těžkou poruchou ledvin. Holčička byla odebrána na štědrý den, důvodem byl „nedostatečně vyvinutý sociální kontakt s rodiči“. Podnětem k odebrání byla „zpráva o znepokojení“, kterou na Barnevern podal nadřízený zdravotních sester, který rodinu ani dítě nikdy neviděl, poté, co si stěžovali na přístup personálu.

Jedná se pouze o jeden z mnoha podobných případů; způsob fungování norského Barnevernu již vyvolal mezinárodní pozdvižení a Norsko se v posledních měsících ocitlo pod obrovským tlakem. Teď tedy tento tlak přináší první náznak výsledků (co ty zástupy dalších ukradených dětí?) – zaplať Pán Bůh! Ale že by takto věci měly fungovat??? Panu Kapitánovi snad přijde normální, aby bylo možné odebrat těžce nemocného kojence z pečující rodiny na základě mstivého udání člověka, který je nikdy neviděl, a navrátit je teprve po několika týdnech po přezkumném soudním procesu, pod mezinárodním tlakem??? Pan Kapitán je nebezpečný člověk, bojím se jeho způsobu uvažování.

Stejně tak mě děsí ministryně Marxová-Engelsová, která zprávu okomentovala slovy: „Těší mě, že můžeme věřit, že Norsko nabízí standardní funkční mechanismy, které jsou schopny korigovat případná pochybení.“

Chraň nás Pán Bůh před takovými „standardními mechanismy“!

P.S. A to ještě nechávám stranou podezření, že o vrácení děvčátka se velkou měrou zasoužila jeho těžká nemoc – pěstouni přece chtějí zdravé dítě, že. Co kdyby jim třeba zemřelo.

[1. 2. 2016] Splachovací ideolog opět na scéně

Splachovací ideolog a podvodník Petr Matějů zřejmě usoudil, že už se zapomnělo na jeho cca. dva roky starý skandál – tehdy se na něj provalilo, že z pozice předsedy Grantové agentury ČR manipuloval s výsledky grantové soutěže ve prospěch spřízněných projektů (pročež musel následně odstoupit) – a opět neohroženě vyráží do boje za lepší svět. To mají totiž levicoví ideologové, jako je on, v popisu práce, zvlášť pokud jsou navíc sociology. Pole, na němž dlouhodobě tvrdošíjně rozsévá dobro on, je oblast vzdělávání a vědy. Když mu tedy bylo nepřejícími závistivci znemožněno svými osvícenými idejemi plodně usměrňovat proces rozdělování grantových peněz, soustředil se na problematiku středního školství a vytvořil projekt Maturita efektivní a sociálně spravedlivá, který se rozhodl představit veřejnosti v rozhovoru s Julií Hrstkovou.

Již název rozhovoru je příznačný pro etatistické myšlení páně Matějů: „Plýtváme inteligencí. Potřebujeme reformu školství, říká sociolog Petr Matějů“. Levicoví ideologové se vždy snaží budit zdání, že jim nejde o nic jiného, než o dobro konkrétních lidí. Jejich slovník je však usvědčuje: na individuální lidské bytosti ve skutečnosti nahlížejí jako na „inteligenční potenciál“, jímž disponuje – kdo? No přece my, my systém, my osvícený stát (tj. ideálně já, osvícený sociolog Petr Matějů, který nejlépe vím, jak by společnost měla vypadat). Jak by mohlo našim osvícencům vadit znárodňování dětí v Norsku, když jsou ve skrytu duše přesvědčeni, že děti ve skutečnosti státu patří, že jejich osud je věcí státu a jeho strategických úvah o využití jejich „inteligenčního potenciálu“?

Petr Matějů si stěžuje, že „náš vzdělávací systém již jedenáctileté děti selektuje do různých typů škol...“. To je ovšem nesmysl. Naše děti do různých typů škol naštěstí, zatím, neselektuje žádný systém – i když Petr Matějů by pokládal za přirozené, aby to tak bylo, pokud už k nějaké selekci dochází, a zjevně si ani neumí představit, že by to mohlo být jinak. Volba školy je totiž stále ještě, zaplať Pán Bůh, věcí interakce na jedné straně svobodné (byť socialisty již maximálním podatelným počtem přihlášek omezené) volby rodičů (a dětí), kam si podat přihlášku, a na straně druhé (do značné míry stále ještě) svobodného nastavení přijímacích podmínek tou kterou školou. Jenže právě tato svoboda je sociálnímu inženýrovi Matějů trnem v oku: Matějů vidí jako problém, který je třeba „napravit“, že „celé naše školství je postavené na příliš časném větvení a selektování“ – rozuměj, na příliš časté možnosti volby! Paradoxně tak Matějů – ta ohromující drzost! – s pomocí snaživé paní redaktorky implicitně obviňuje ze sociálního inženýrství nikoliv své recepty, nýbrž existující systém, založený pořád ještě do značné míry na svobodě!

Otázka: Nejde o sociální inženýrství, kdy každému podle jeho inteligence přisoudíme nějakou roli ve společnosti?
Odpověď: Kdybychom měli méně selektivní systém vzdělávání, o ničem takovém bychom nemuseli debatovat. Problém je v tom, že v současné době celý systém vzdělávání naprosto zbytečně plýtvá inteligenčním potenciálem této země. Nikde není psáno, že děti z bohatších rodin jsou chytřejší. Když necháte střední školy, aby si dělaly přijímací zkoušky podle svého uvážení, oddělíte školy pro bohaté a vzdělané a pro ty ostatní.

Matějů by byl zřejmě nejradši, kdyby žádná možnost výběru neexistovala, kdyby existoval jediný, unifikovaný, „inkluzivní“ systém, z něhož by nebylo úniku a kde by se pod centrálním řízením (jednotné přijímačky, jednotné maturity, jednotné zkoumání nikoliv snad znalostí – to by bylo diskriminační! , nýbrž „studijních předpokladů“ atd.) dětem dostalo „vzdělání, které odpovídá jejich potenciálu“. Z nějakého záhadného důvodu by totiž teprve tento systém měl dokázat „učitele donutit, aby z každého žáka vytáhli to nejlepší“. Pasivními objekty systému nebudou tedy pouze žáci (na to už jsme si u těchto myslitelů zvykli), ale také učitelé, kteří by zřejmě bez tlaku systému byli úplně neschopní.

* * *

Proč Petrovi Matějů tolik vadí svoboda, proč odmítá ponechat hlavní roli individuální iniciativě a odpovědnosti jak žáků, tak učitelů, jednotlivých škol atd.? Mám za to, že je to proto, že jako každý levicový myslitel, napojený pupeční šňůrou na Marxův odkaz, na skutečnou svobodu nevěří. Marxisté jsou deterministé; to, co se zdravému lidskému rozumu může jevit jako výsledek svobodných interakcí svobodných individuí, interpretují jako nutný produkt materiálních a sociálních determinant (přičemž budete-li hlouběji zkoumat, co jsou to ty sociální determinanty, nakonec se dostanete opět jen a jen k té materii – viz následující citát níže). Jestliže tedy lidé skutečně svobodni nejsou, pak jim ani nelze svobodu vzít. Naopak: marxisté se domnívají, že zajištěním příslušných materiálních podmínek může stát individuu „svobodu“ (v jediném pro ně možném slova smyslu) teprve udělit – a to tím lépe, čím silnější, lépe organizovaný, a hlouběji do individuálních lidských životů zasahující dotyčný stát bude. Proto byly dějiny svědky tolika pokusů levičáků nastolit ve jménu svobody státní tyranii.

Matějů aplikuje toto myšlenkové schéma na problematiku vzdělávání dětí: jeho hlavní a v podstatě jediný argument zní, že úspěšnost žáků v současném systému je determinována sociálními podmínkami, z nichž dítě pochází – přičemž ovšem Matějů nevybočuje z marxistických schémat, když tyto podmínky prakticky redukuje na úroveň materiálního blahobytu:

U nás je základní problém v tom, že − obrazně řečeno − chytré děti z chudších rodin klidně pošleme do učení a hloupé děti z bohatých rodin necháme vystudovat dobrou školu.

(Všimněte si opět oné bohorovné první osoby plurálu ředitele zeměkoule!) A na jiném místě to Matějů rozvádí:

Náš vzdělávací systém již jedenáctileté děti selektuje do různých typů škol. Tato selekce probíhá silně pod vlivem sociálního původu a pohlaví. Děti z rodin s vyšším sociálním statusem častěji dochází na gymnázia a lycea, která žáky připravují na další studium. Děti ze sociálně méně stimulujících rodinných poměrů jdou častěji do učňovských škol nebo do středních odborných škol, které je připravují na vstup na trh práce. Intelektuální předpoklady ke studiu jsou tak často „převálcovány“ faktory, které lze opravdu považovat za diskriminující.

Snad můžeme Petru Matějů připustit, že děti ze „sociálně méně stimulujících poměrů“ jdou častěji do „horších“ škol (nechme teď stranou opravdu podivnou zmínku o pohlaví, které prý při této „selekci“ také hraje roli). To je opravdu typ faktu, který lze sociologickými metodami spolehlivě zjistit, a není důvod jej zpochybňovat. Vše další, co z toho Matějů ať už explicitně či implicitně vyvozuje, je však už nanejvýš pochybné.

* * *

Za prvé: Matějů si zjevně pod „sociálním původem“ představuje především „chudobu“ či „bohatství“. V tom je opět typickým levičákem – v levicovém myšlení totiž materiální chudoba či bohatství rozhoduje opravdu o všem, takže levicoví uálové byli donedávna schopni „chudobou“ vysvětlovat dokonce i islámský terorismus. Slepota pro jiné typy příčin společenských jevů (např. příčiny jako specifické náboženství, ideologie, kulturní tradice...) než jsou ty materiální je pro levičáky charakteristická.

Lze však pochybovat o tom, zda by samotná chudoba či bohatství byly determinanty úspěchu či neúspěchu ve škole, a tím i schopnosti udělat přijímačky na kvalitní střední školu. Troufám si tvrdit, že tak chudých rodin, aby si nemohly dovolit základní pomůcky pro výuku na prvním stupni ZŠ, je v našem sociálním systému opravdu minimum. Daleko spíše zde má bezprostřední vliv celková kvalita rodinného zázemí: zda dítě žije ve stabilní rodině, zda má od rodičů dostatečnou podporu při studiu, zda v rodině vůbec panuje studiu příznivé „klima“ atd. Nechci popírat, že tyto kulturně-sociální ukazatele do značné míry korelují s ukazateli čistě materiálními – to však ještě neznamená, že jsou pouhou nadstavbou nad touto „materiální základnou“! Kauzalita přece klidně může fungovat v opačném směru: mnoho rodin možná trpí chudobou právě kvůli kulturně-sociálním poměrům, které v ní panují: tj. vzorcům hodnot a chování, předávaným z generace na generaci. Že tomu tak je daleko spíše, bude jasné každému, kdo bez předsudků porovná např. studijní úspěšnost dětí z vietnamského a romského kulturně-sociálního zázemí (jejichž materiální podmínky jsou často srovnatelné).

Dobrá, namítne někdo: ať už materiální nebo kulturně-sociální, stále jde přece o jasně znevýhodňující faktory, které působí, že nadané děti nedosahují tak dobrých výsledků, jakých by mohly, kdyby se narodily do jiného sociálního prostředí. A to je přece nespravedlnost, kterou je třeba napravit!

Ó nikoliv, prosím pěkně. Tak předně: rozdíl mezi faktory materiálními a kulturně-sociálními je v tom, že ačkoliv materiální faktory člověk ovlivnit nemůže (tedy: samozřejmě, že může, alespoň ve většině případů, ale přiznejme to levičákům ve prospěch diskuse), za faktory kulturně sociální je dospělý člověk do značné míry (spolu-)zodpovědný sám. Každý člověk má rozum a svobodnou vůli, takže je schopen kritické reflexe v jeho prostředí zažitých vzorců, hodnot atd. a případného rozhodnutí je modifikovat či opustit. Jistěže to není mnohdy snadné, ale není to ani nemožné. Marxistická ideologická teze o bytostné závislosti „ideologické nadstavby“ na „materiální základně“ není ničím jiným než – inu, ideologickou tezí.

Dobře, řeknete – ale tady přece mluvíme o dětech! Ty přece trpí negativními kulturními vzorci svých rodičů či širší rodiny! Ano – je tomu bohužel tak. Některé děti mají štěstí větší, jiné menší. Z toho ovšem vůbec nevyplývá, že by se jednalo o nějakou nespravedlnost, rozhodně ne takovou, která by volala po nějaké direktivní nápravě ze strany společnosti či státu, a už vůbec ne takové „nápravě“, po jaké volá Petr Matějů.

* * *

Je utkvělou myšlenkou levičáků, že jakákoliv nahodilá výhoda či nevýhoda jednoho člověka vůči druhému je nespravedlnost: to proto, že pojem spravedlnosti jim prakticky splývá s pojmem rovnosti. Ale taková redukce spravedlnosti na rovnost je neodůvodněná: je-li totiž v pojmu spravedlnosti spolumyšlena pro argument potřebná „normativní síla“ – takže nespravedlnost chápeme jako porušení nějakého subjektivního práva, nároku na něco – pak naprosto není zřejmé, že každá nerovnost je nespravedlností. Spravedlnost znamená přiznávat každému to, na co má nárok – ale proč by měli mít nárok mít všichni stejně? Samozřejmě, když maminka dělí mezi děti meloun, pak by bylo nespravedlivé, aby Pepík dostal celý a Honzík nic: důvod však není ten, že by děti měli nějaký apriorní nárok mít všeho stejně, ale ten, že mají nárok, aby s nimi nebylo v rovné situaci nerovně zacházeno. Nerovnost tedy není nespravedlností, za prvé, je-li odůvodněna nerovností situace (např. Honzík zlobil, nebo je na meloun alergický), a za druhé, pokud vůbec není výsledkem nějakého jednání. Každou nespravedlnost totiž musel někdo spáchat: nespravedlnost je mravní prohřešek. Představme si, že Honzík a Pepík nejsou sourozenci nýbrž sousedé. Pepíkovi rostou na zahradě melouny (Pepík se o to nijak nezasloužil), Honzíkovi ne. Pepík dostane chuť na meloun, i jde si jeden utrhnout; za plotem stojí Honzík. Má snad Pepík povinnost dát mu půlku? A kdyby mu přece půlku dal, nebyl by to spíš akt štědrosti než spravedlnosti?

Podobně jako není nespravedlností tato Pepíkova nezasloužená výhoda oproti Honzíkovi (totiž vlastnictví pařeniště s melouny), nebyl by nespravedlností ani fakt, že Pepík se narodil do „dobré rodiny“, kdežto Honzík do rodiny „problémové“. Jde zajisté o Honzíkovu vážnou nevýhodu, nikoliv však o nespravedlnost.

Tím samozřejmě není řečeno, že by se stát nemohl pokoušet odstraňovat některé nevýhody z jiných důvodů, než proto, že jsou to domnělé nespravedlnosti (předpokládám, že absurdní tezi, že stát má odstaňovat nevýhody prostě proto, že to jsou nevýhody, nikdo soudný hájit nebude). Pokud státní autorita rozumně sezná, že určité extrémní nevýhody některých individuí vážně narušují společné dobro, může mít dokonce povinnost pokoušet se je zmírňovat; a společnost se může demokraticky rozhodnout institucionalizovat i podstatně vyšší míru solidarity, než je ta, k níž je státní moc povinná ze své podstaty (podobně jako se sousedé mohou dohodnout, že utvoří družstvo, ve kterém si budou dělit vypěstované plodiny rovným dílem, bez ohledu na to, kdo přispěje melounem a kdo ředkvičkou). V našem případě by tedy patrně bylo na místě, aby stát poskytoval nějakou míru podpory špatně fungujícím rodinám, aby se jejich funkčnost zlepšila a děti v nich narozené byly méně znevýhodněné oproti ostatním. Z výše uvedeného je zřejmé, že není řeč o podpoře primárně materiální, ale spíše o vytváření motivace a podpory pro uzdravování sociálně-kulturní patologie. Otázkou zajisté zůstává, nakolik je toho stát jako stát vůbec efektivně schopen, ale nebuďme a priori pesimisté.

Navrhuje snad něco podobného Petr Matějů? Ani náhodou. Obrazně řečeno: místo toho, aby Honzíkovi poradil, jak si vypěstovat aspoň třeba ředkvičky (když nemá pařeniště potřebné pro pěstování melounů), navrhuje Pepíkovo pařeniště plné zralých melounů oplotit, aby k němu nemohl ani on, ani Honzík, a potom jim oběma rozdat několik okurkových semínek, přičemž víc dostane ten, který má větší zahradu.

Neboli v reálu: Pepík sice není na školu moc nadaný, ale má obětavé rodiče, kteří se mu jsou schopni věnovat, naučit ho se učit a dokonce zvládnout navíc i nepovinnou němčinu. Pepík by proto neměl problém dostat se na osmileté gymnázium a i zde víceméně prospívat (i když už spíš s trojkami než s jedničkami), a bude-li tvrdě makat, dostane se i na vysokou školu. Honzík je naproti tomu bystrý, učení by mu šlo samo, ale rodiče ho zanedbávají, nikdo ho nenaučil kázni, takže se naučil na školu kašlat a prolézá sotva se čtyřkami. Na gymnázium se samozřejmě nedostane, ale mohli by ho vzít po deváté třídě na průmyslovku.

Matějů přístup k situaci? Honzík má lepší „studijní předpoklady“ než Pepík, takže není fér, že Pepík se dostane na gympl, kdežto Honzík tak maximálně na průmyslovku. Nejlepší by bylo osmileté gymply úplně zrušit, aby si byli oba kvit – to by ale asi neprošlo. Takže aspoň nařídíme gymplům centrální přijímačky, kde se nebude zjišťovat, jestli dotyčný něco umí, ale právě ty „předpoklady“. Nabušenému Pepíkovi tedy bude pět let dřiny k ničemu – u přijímaček na gympl to nebude nikoho zajímat, a nejspíš tam opravdu uspěje spíš Honzík. Ale kdyby ne, není nic ztraceno. Ještě je tu maturita. K ní se nakonec dohrabe i Honzík, ať už na průmyslovce nebo na na gymplu (gympl totiž bude muset dosti snížit laťku, když na základě centrálních přijímaček nabere spoustu čtyřkařů-nefachčenků „s předpoklady“ Honzíkova typu, a nebude si je moci dovolit všechny vyhodit). A u maturity to uděláme stejně: bylo by nefér zjišťovat ve věku 19 let, jestli se za 13 let školy naučil víc Pepík nebo Honzík, protože, víme, Honzíkovi se rodiče nevěnovali, takže to vůbec není jeho vina, že celou dobu na školu kašlal. Místo toho budeme opět testovat hlavně ty studijní předpoklady, takže nám opět vyjde Honzík líp než Pepík. Takže nakonec Honzíka vezmou po zásluze na vysokou školu – nevadí, že ještě nic neumí, vždyť on má přece tyhlety „předpoklady“; kdežto Pepík, který s přehledem udělal průmyslovku, umí anglicky a německy a je zvyklý makat, půjde opravdu makat – do fabriky, přestože by rád studoval překladatelství-tlumočnictví. A je to tak jenom spravedlivé, protože Honzík má lepší předpoklady. A na oboru překladatelství-tlumočnictví bude třeba jen trochu upravit studijní plány, aby se Honzík a ostatní přijatí studenti „s předpoklady“ vůbec stihli ten jazyk aspoň trochu naučit, než dojdou ke státnicím.

Myslíte si, že přeháním? Že panu sociologovi cosi podsouvám? Inu, ověřte si to.

* * *

Matějů si je vědom toho, že provést radikální zglajchšaltování vzdělávání naráz je politicky neprůchodné. Socialističtí konstruktéři ráje na zemi ostatně už jednou provedli průzkum bojem, když se pokusili navrhnout zrušení víceletých gymnázií, a narazili na tuhý odpor. Proto přišla na řadu obligátní salámová metoda: glajchšaltovat se musí postupně, krůček po krůčku – a to by bylo, abychom vám to, hnusní elitáři, nakonec ve jménu všeobjímající rovnosti nespočítali!

Jako první přišla na řadu glajchšaltace maturit. Na základě zdánlivě logického argumentu, že výsledky maturitní zkoušky by měly být porovnatelné mezi různými školami – ať je to elitní gymnázium, „Střední odborná škola cestovního ruchu“ kdesi v Horní Dolní, anebo učňák s maturitou – byla zavedena jednotná státní maturita. Přestože však byla její náplň pokud možno co nejvíce vykuchána o zjišťování faktického zvládnutí učební látky, které bylo nahrazeno zkoumáním všemožných všeobecných „kompetencí“, ukázalo se jako nemožné, stanovit univerzální obtížnost tak, aby studenti z učňáků byli vůbec schopni v rozumném procentu prolézt, a gymnazistům to nepřišlo jako trapně jednoduchá šaškárna (pokud dnes mají gymnazisté z maturity vítr, je to především proto, že vzhledem ke zmíněnému vykuchání je nemožné odhadnout, z čeho je vlastně stát bude chtít zkoušet, a tedy je nemožné se to normálně naučit, tak, jak jsou zvyklí). Nezbývalo tedy, než připustit alespoň dvě rozdílné úrovně zkoušky (což Matějů pochopitelně nelibě nese) – a přesto čtvrtina maturantů propadá z (dobrovolně zvolené!) matematiky.

Proto Matějů navrhuje ukrojit další kolečko salámu: u maturity by se prý ani tak nemělo zjišťovat, „co se děti naučily“, ale spíše „co v nich opravdu je“ – čímž Matějů míní „dobře kalibrovaný test studijních předpokladů“. Jinými slovy: ještě o poznání důkladnější vykuchání maturit, než bylo to první.

Je pochopitelné, že rovnostář Matějů má problém s tím, že většina dnešních absolventů středních škol se tam toho moc nenaučila, a přesto je třeba aspoň některým z nich dát maturitu, aby nám neklesl vzdělanostní průměr a nevypadalo to, že jsme jako národ pozadu. Ale myslí to opravdu vážně, že bychom měli fakticky zcela rezignovat na vzdělávací funkci základního a středního stupně školství? Asi ano, jinak by nemohl vážně navrhovat, že všechny klíčové zkoušky až do přijímaček na vysokou by nebraly v potaz skutečné dosažené vzdělání, ale pouze předpoklady vzdělat se, že je třeba minimalizovat vliv absolvované školy na výsledek příslušné zkoušky (!):

Jednotné přijímací zkoušky jsou tedy dobrou cestou. Problém je − stejně jako u maturity −, že děti nemůžeme testovat převážně na to, co se naučily v předchozím vzdělávání. Představte si relativně nadané dítě z horších sociálně-ekonomických podmínek v méně stimulujícím prostředí. Kvůli škole, kam je rodiče pošlou, se toho moc nenaučí. Pro takové dítě jsou přijímací zkoušky ověřující znalosti, a ne jeho kapacitu diskriminující.
Druhým krokem [při změně maturity] [...] by mělo být zavedení dobře kalibrovaného testu studijních předpokladů, který by minimalizoval vliv školy a vysokým školám by poskytl informaci o studijních předpokladech.

A to Matějů ještě cudně zamlčel, že on sám již dlouhodbě prosazuje dokonce zrušení přijímaček na vysoké školy a jejich nahrazení centrální maturitou!

Již několik let říkám a píši, že je nezbytné přijímací zkoušky na vysoké školy nahradit systémem standardizovaného testování na konci středoškolského studia...

Nevím, jak je to na oboru sociologie – ale opravdu si profesor Matějů myslí, že pro studium ostatních oborů dostačují „studijní předpoklady“, ale student nemusí ještě nic pořádného umět? To si snad představuje, že obor anglistika nebude ověřovat, jak dobře uchazeč umí anglicky, na obor historie se bude moci dostat někdo, kdo doposud o historii nemá páru, a tak dále? A k čemu tedy mělo sloužit předchozích třináct let školní docházky?

Na základě již delší zkušenosti s podivuhodným myšlením Petra Matějů docela dobře tuším, k čemu: vůbec ne primárně ke vzdělávání, tj. ke získávání znalostí a dovedností. Mám za to, že podle sociálního inženýra Matějů je primárním úkolem základního a středního školství ve skutečnosti boj proti elitářství, proti jakékoliv sociální diverzifikaci: mladý človíček má být zkrátka připraven o všechny možné individuální výhody a privilegia, které mu snad osud nadělil, mají být odstíněny veškeré vlivy jeho „sociálního původu“ – to znamená především jeho rodiny (kdepak rodiny podporovat – náš všeobjímající systém je odstřihne a nahradí!) – a má být přinucen zařadit se do stáda, které bude zprůměrované a tudíž všude stejné. Jinými slovy – úkolem školy bude napravit tu neodpustinelnou nespravedlnost, kterou páchá příroda, když dopouští, aby se některé některé děti narodily „lépe“ než jiné.

Učíš se lépe a rychleji než jiné děti, ať už kvůli nadání nebo díky péči rodičů? Chtěl bys proto na lepší školu, aby ses nemusel zdržovat spolu s těmi, kterým je třeba všechno vysvětlit pětkrát? Ty bláhový – snad si nemyslíš, že jsi tu proto, aby ses toho co nejvíc naučil! Kdepak – to by tak hrálo, chtít být lepší než ostatní! Jen se radši pěkně inkluzivně sociálně obohacuj, abys potom věděl, jak se máš bavit s chlapama v hospodě. Znalosti ti stejně budou ještě dlouho na nic – a že chceš potom na vejšku? Však my už ti ty studijní předpoklady nějak změříme, tak si dej na nás pozor! My víme, co je pro tebe nejlepší (a rodiče do toho nemají co kecat).

Pro ilustraci přikládám jedno video, které už už pomalu přestává být vtipem:

[13. 1. 2016] Ostrůvek normálnosti na serveru aktualne.cz

Na serveru aktualne.cz se před několika dny objevila glosa Zuzany Hronové s názvem Čtyřlístek nebyl jediný, totálním nevkusem se to v časopisech pro děti jen hemží. Autorka zde – podle mého názoru ještě velmi umírněně – poukazje na fekální úroveň českých časopisů pro děti, a to i těch tradičních, jako je například Mateřídouška. Je to tak, z našich českých dětských časopisů je vesměs na blití: oplzlost, dvojsmysly, rafinovaný útok na intimitu, to vše je standard. Ještě před dvaceti lety by něco takového bylo naprosto nemyslitelné. Zajisté, „doba je jinde“ – ale jak říká Aragorn: „Dobro a zlo se od včerejška nezměnily; a nejsou různé pro elfy, trpaslíky a pro lidi. Je úlohou člověka rozlišit je ve Zlatém lese stejně jako doma.“ Do tohoto „Zlatého lesa“ (či spíše bažinaté džungle) zkrátka soudný rodič své děti nepustí ani náhodou – což je závěr, k němuž víceméně dochází i autorka, a já jí za to tleskám.

Pochopitelně, že to od naší pokrokové veřejnosti v komentářích pod článkem patřičně schytala: co si nám tady někdo dovoluje kázat, máte vůbec děti? (samozřejmě, že má!), paní je hysterka, kéž by těmhle prudérním lidem praskla cévka, a tak dále (a to jsem vybíral jen z té nejvyšší úrovně). Dnes už vůbec není snadné, být normální – a veřejně se k tomu přiznat? To je doslova o hubu (ne-li o kariéru). Zuzano Hronová, děkuji za odvahu!

[12. 1. 2016] Neuvěřitelný norský teror pokračuje

Dnes vyšla těžko uvěřitelná zpráva o dalším případu odebrání dítěte česko-norskému páru teroristickou organizací zvanou Barnevern. Kdy se konečně evropská veřejnost probudí???

Dokumentaci dalších zjištěných případů a další informace naleznete na webu stopbarnevernet.com

[Doplněno 14. 1. 2015:] Zde je pozvánka na demonstraci proti Barnevernu před norským velvyslanectvím, v sobotu 16. 1. 2016.

A zde jsou další informace o celé kauze: www.kdejemojedite.cz/.

[30. 12. 2015] Máme s muslimy stejného Boha?  Nahlédnutí do paralelní anglofonní diskuse

Otázka, zda „máme (křesťané) s muslimy stejného Boha“ se shodou okolností právě stala předmětem diskuse anglofonní (nejen) filosofické blogosféry. Zde jsou čtyři texty, jejichž autorem je „Maverick Philosopher“ Bill Vallicella:

Tady je shrnutí celé širší diskuse s odkazy na další zdroje od Dala Tuggyho:

A tady je článek na First Things od Petera J. Leinharta, vztahující diskusi zpět k události, která ji iniciovala:

Kdo jenom nahlédne do uvedených odkazů, pochopí, o jak komplikovanou otázku se ve skutečnosti jedná.

[30. 12. 2015] Máme s muslimy stejného Boha?  Odpověď prof. Halíkovi

Následující text, který je odpovědí na článek prof. T. Halíka „Máme s muslimy stejného Boha?“, vyšel v Katolickém týdeníku 1 / 2016 – ovšem zkrácený na hranici srozumitelnosti. Spoluautoři textu jsou Petr Dvořák, Efrem Jindráček a Lukáš Novák.

V Perspektivách č. 50/2015 nabídl prof. Tomáš Halík svůj názor na otázku: „Máme s muslimy stejného Boha?“. Velmi se zde blíží pozici, kterou lze označit za náboženský pluralismus a která odporuje učení katolické církve (pro podrobnější argumentaci srovnej např. dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství z roku 1996, česky Krystal 1999). Autor píše do Katolického týdeníku a působí jako katolický kněz, takže jeho názor nelze považovat za názor nezávislého intelektuála.

Podle našeho soudu Halík aplikuje na tři abrahámovská náboženství, tedy křesťanství, židovství a islám, náboženský pluralismus (on by spíše řekl „perspektivismus“, ale v důsledku se jedná o stejnou pozici). Podle Halíka tato náboženství „vyprávějí příběhy“ o témže Bohu a různě jej popisují; ovšem popsat Boha lidskými kategoriemi ve skutečnosti vlastně ani není možné („mystikové … vědí a říkají…“). Čteme-li toto Halíkovo tvrzení vstřícně, pak jím nejspíše míní, že žádný popis Boha není adekvátní. Podstatou náboženského pluralismu je teze, že nelze absolutně, tj. nezávisle na určité tradici či náboženské nauce říci, že nějaká věroučná teze je pravdivá a jiná nepravdivá. „Bůh je trojjediný“ je pravdivá výpověď pro křesťana a nepravdivá pro muslima, ale nezávisle na těchto tradicích nelze pravdivostní hodnotu přisoudit, protože absolutní hledisko jednoduše neexistuje. Jediné, co lze z tohoto absolutního stanoviska říci, je, že výpovědi těchto náboženských tradic jsou jen jaksi částečné, z části adekvátní, z části nikoliv. Jedná se o různé „perspektivy“. Pomiňme otázku, zdali je tato teorie „částečné adekvátnosti výpovědi“ koherentní a věnujme se tomu, co je s ní obvykle spojováno jako důsledek, totiž nemožnost připsání pravdivostní hodnoty náboženské výpovědi v absolutním smyslu. To by bylo pověstné „majetnictví pravdy“, které Halík s oblibou v různých textech kritizuje. (Malá odbočka pro znalé: známá koncepce analogického vypovídání o Bohu tento důsledek nemá, proto není „perspektivismem“ v uvedeném smyslu.)

Katolický křesťan je ovšem zavázán k pozici, že jeho náboženské výpovědi mají absolutní pravdivostní hodnotu (třebaže nevystihují popisovanou skutečnost plně). Výpověď o spáse v Kristu neplatí jen pro křesťana, ale pro všechny, třebaže i muslim může být spasen, a to navzdory svému nepravdivému náboženskému přesvědčení. To, že si muslim pravdu nárokuje (podobně jako si ji nárokuje vůči židovskému náboženství křesťan), jeho přesvědčení ještě pravdivým nečiní. Halík mluví o křesťanském pravdivostním nároku vůči židovství v minulém čase, což lze nejpřirozeněji interpretovat tak, že křesťanství dnes tento nárok nemá. Jinde považuje pravdivostní nárok za „nebezpečné, druhého degradující schéma“.

Neblahým důsledkem náboženského pluralismu je redukce misijního úsilí anebo jeho výlučná redukce na náboženský dialog: základním a hlavním cílem křesťanské misie (kromě realizace lásky k bližnímu ve formě materiální, lékařské, vzdělávací a jiné pomoci) je totiž konverze ke křesťanství. Zarážejí je, že pan profesor jako jeden z hlavních důvodů pro to, že není muslimem, uvádí kritický vztah křesťanství k pramenům, a nikoliv důvod pro křesťana zásadní, totiž spásu v Ježíši Kristu, Božím Synu. Praktickým důsledkem náboženského pluralismu je názor, že jako cíl misie stačí, aby se muslim stal lepším muslimem a žid židem. Tento mylný teologický názor snad profesor Halík nezastává. Pak by ovšem měl v zájmu myšlenkové konzistence pluralismus (perspektivismus), přijímá-li ho, opustit.

Inkluzivní (otevřené) pojetí spásy (na rozdíl od perspektivismu) neznamená, že spása se realizuje i v jiných náboženstvích, nýbrž znamená, že Bůh může spasit i jinověrce, a to jeho v podstatě mylné víře navzdory. Islám je nepravdivou naukou, neboť popírá klíčové teze křesťanského učení (Trojici, vtělení a vykoupení). Pokud jde tudíž o vztah k jiným náboženstvím, resp. k islámu, nemůže být hlavním smyslem křesťanského úsilí jen mezináboženský dialog, který sleduje větší citlivost pro odlišnou situaci druhého, lepší vzájemné pochopení, smíření rozdílů, ale především a hlavně nabídka spásy. Lepší pochopení pozice druhého s cílem harmonického soužití lidí různých názorů jistě žádoucí, ale o to přece primárně nejde. Misijní příkaz zní: jít do celého světa, získávat učedníky a křtít (Mt 28,18).

Vzniká také otázka, nakolik lze dialog vést s partnerem, který je svou naukou veden k cíli zabít kohokoliv, kdo z jeho řad přijme odlišné náboženské stanovisko. Profesor Halík může stokrát kritizovat dichotomii „islám – náboženství násilí“ versus „křesťanství – náboženství lásky“, ale těžko může popřít, že pro vyznavače islámu je vzorem praxe Mohamed, válečník, porušující řadu ustanovení desatera, který nařizoval šířit víru mečem. Srovnání s životem a učením Krista je nabíledni. Těžko se pak uvedené, byť poněkud zjednodušující opozici těchto dvou náboženství ubránit.

Navíc, jakkoli kritický postoj k islámu nelze šmahem odsuzovat jako podněcování nenávisti k muslimům. Kritika určitého stanoviska přece automaticky neimplikuje nenávist k tomu, kdo je zastává. Vyjadřuje-li se prof. Halík kriticky k názorům svých oponentů, zajisté to nečiní z nenávisti. V době hypertrofie politické korektnosti je naopak v zájmu služby pravdě zapotřebí z kritických pozic a od pravdivostního nároku neustupovat. Není náhodné, že anketu Katolického týdeníku o nejlepší knihu letos vyhrála kniha, která umožňuje autentický vhled do muslimské společnosti a smýšlení jejich příslušníků (v Iráku a Jordánsku v osmdesátých a devadesátých letech minulého století).

Profesor Halík automaticky předpokládá, že Alláh je totožný s křesťanským Bohem a obviňuje ty, kdo to popírají, z „elementární neznalosti dějin kultury a náboženství…“ i z „naprosté neznalosti křesťanského vyznání“. V Perspektivách č. 49/2015 píše prof. Pospíšil, že toto ztotožnění není vůbec zřejmé, s čímž zcela souhlasíme.

Budeme-li vlastní jméno „Alláh“ chápat jako pouhou „nálepku“ bez vlastního obsahu, která původně označovala židovsko-křesťanského Boha a muslimové ji později převzali (se záměrem označovat stejný objekt), pak lze v tomto smyslu připustit, že se muslimové vztahují stále k témuž Bohu jako židé a křesťané – bez ohledu na to, že klíčové vlastnosti, které mu přisuzují, Bůh ve skutečnosti nemá. Tento fakt ovšem nijak nesouvisí s dějinami kultury či obsahem křesťanského (či muslimského) vyznání a neříká vůbec nic o spřízněnosti nebo nespřízněnosti křesťanství a islámu. Stejným způsobem může výraz pro Boha převzít od křesťanů kdokoliv a následně o Bohu tvrdit cokoliv. Přiřkneme-li naopak výrazu „Alláh“ jeho specificky muslimský smysl, jehož součástí je např. popření věčného plození Syna Otcem a jiných nutných Božích vlastností, pak nebude označovat nic, protože bůh, který by odpovídal muslimskému popisu, neexistuje.

Jinými slovy, pokud křesťané popisují Boha pravdivě, bůh s vlastnostmi muslimů nemůže existovat. V tomto případě je tomu nanejvýš tak, že muslimové o Bohu vypovídají něco pravdivě a mnohé nepravdivě. Proto v plném slova smyslu nemůže platit, že muslimové a křesťané sdílejí téhož Boha. Existuje jen „křesťanský“ Bůh, tedy Bůh s vlastnostmi, které mu připisuje křesťanství.

Souhlasíme s cílem profesora Halíka, totiž usilovat o pokoj a smír mezi náboženstvími a národy. Nesdílíme však neblahou tendenci oslabovat rozdíly přiblížením se k náboženskému pluralismu, který vzdává pravdivostní nárok. Plodem této tendence je ztráta hlavního cíle, jímž je cesta ke spáse v Ježíši Kristu, a to vlastní, i našich bližních.

[16. 11 2015] K příčinám pařížského masakru

Dva dlouhé články, které stojí za přečtení:

Zejména ten první, byť je skutečně velmi dlouhý, stojí za přečtení opravdu pozorné.

[3. 11. 2015] Andrej Ruščák precizně o případu Michaláková

Další precizní příspěvek dobře informovaného autora, tentokrát v reakci na rozhovor v Respektu se Zdeňkem Kapitánem (ředitelem Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí, jehož roli v celém případu nelze hodnotit jinak než jako selhání).

[9. 10. 2015] Mráz přichází z Norska

Původně jsem chtěl napsat komentář k šílenému, děsivému případu p. Michalákové, které norský Barnevern, „Úřad na ochranu dětí“, rozbil manželství a děti zestátnil, případu, který, jak už dostatečně vyšlo na jevo, není výjimečný exces, ale zcela typický pro norský systém „ochrany“ dětí. Chtěl jsem napsat, že to nejděsivější na celé věci není samotná událost – průšvihy, i velké průšvihy, se prostě občas stávají. To, z čeho mi běhá mráz po zádech, je způsob, jak se k celé události staví české a evropské instituce i veřejnost. Způsob, který nenechává na pochybách o současném hodnotovém a principiálním nastavení evropské duše, který dává tušit, že příchod norských poměrů do zbytku Evropy je už jen otázkou času (pokud ovšem dříve nepřijde Islám). Jeden příklad za všechny: Petr Fiala, profesor politologie, bývalý rektor Masarykovy univerzity a dnes předseda ODS, upozornil, že „Česko čerpá prostředky z Norských fondů a mělo by proto postupovat obezřetně“. (Říkám si, že by bylo dobré zjistit, kolikpak lizu nám z těch Norských fondů vlastně teče – abychom aspoň věděli, za kolik že to jsou naše elity ochotné naše děti cizím státům prodávat. A taky by bylo dobré zjistit, co se tímto jidášovým grošem vlastně financuje.) Anebo si přečtěte, máte-li silný žaludek, svazácký komentář Martina Fendrycha (následně si ale prosím zjistěte fakta).

Chtěl jsem tento komentář podrobně rozvést – ale už nemusím. Velmi trefně totiž situaci analyzoval Andrej Ruščák zde. A ještě jeden článek na dokreslení.

Komplexní informace najdete zde, na webu poslankyně Jitky Chalánkové.

[Doplněno 25. 10. 2015:] A komplexní odpovědi na nejčastější otázky zde v článku Lucie Amále Sulovské.

[27. 6. 2015] Soudní zvůle v USA

Soudní moc Spojených států si již dlouho systematicky uzurpuje pravomoc čím dál tím více přesahující její roli v rámci promyšleného systému americké ústavy postaveného na principu „checks and balances“. Anglosaský právní systém (na rozdíl od kontinentálního systému, který vzešel z římského práva) už v principu dává soudní moci možnost za určitých podmínek „tvořit právo“; tato možnost však v poslední době vedla k nebývalé hypertrofii soudní moci.

V podstatě jde o to, že se americké soudy staly nástrojem ideologických nátlakových skupin při prosazování jejich „pokrokových“ cílů. Prosazovat radikální změny legislativní cestou je obtížné: je třeba získat většinovou demokratickou podporu, absolvovat složitý legislativní proces, přičemž výsledkem je obvykle kompromis. Pro vynucení kýženého právního stavu „soudní“ cestou však v posledku stačí přesvědčit (nebo správně najmenovat) několik soudců: a to i pokud jde o rozhodnutí o zcela zásadních otázkách, která definují základní parametry společenského, kulturního a hodnotového založení dané společnosti.

Tak například: k právně závazné redefinici pojmu „manželství“ nebylo ve Spojených státech třeba žádného celospolečenského konsensu (žádný neexistuje!), žádného demokratického legislativního aktu vzešlého z diskuse – nic takového. Stačilo mínění 5 z 9 soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodli, že americká ústava prý zaručuje „nezcizitelné právo na manželství osob stejného pohlaví“ – a tudíž jsou všechny americké státy povinny homosexuální manželství zavést.

Důležitost tohoto rozhodnutí nelze přecenit: jedná se o potvrzení radikálního posunu v pojetí právního státu, které přináší liberálně-levicová ideologie (přičemž termín „liberální“ již dávno nemá nic společného s úctou ke svobodě). Bere za své pojetí právního státu postaveného na vládě práva, obecných a stabilních zákonů vzešlých z veřejně kontrolovaného legislativního procesu, a přecházíme k systému, kdy právo tvoří nahodilý (?) konsensus několika osvícených aktivistů, kteří se zrovna náhodou (?) sejdou v soudním senátu, a kteří mají moc prohlásit, že Ústava a zákony tvrdí prakticky cokoliv, co si oni přejí.

Kladu si otázku, zda tento krach amerického ústavního systému není dokladem skutečnosti, že naděje vkládané raně novověkými autory do ústavního zřízení založeného na dělbě moci byly naivní. Je opravdu realistické domnívat se, že můžeme společné sdílené hodnoty nahradit formálním, ideologicky neutrálním systémem tvorby zákonů a kontroly moci? Byl americký ústavní systém jednoduše špatně vyprojektovaný, když umožnil, aby si jeden z jeho tří pilířů uzurpoval moc, která mu podle záměru jeho autorů nepřísluší – anebo je to spíše tak, že žádný systém nemůže společnost ochránit před rezignací na hodnoty, na nichž byl původně (z části i nevědomky) postaven?

[29. 5. 2015] Pochod pro rodiny – NE praktikám norské sociálky

Koná se v několika evropských městech včetně Prahy v sobotu 30. 5. – tedy zítra. Zde je pozvánka a informace

[23. 5. 2015] Soumrak sociálního inženýra?

Zdá se, že pod chaoticky-fanatickým zlepšovačem světa prostřednictvím státní moci – ministrem Chládkem – se konečně kymácí židle. Bohužel tomu není ani tak pro extrémistickou ideologii, kterou zastává a kterou lze shrnout slovy „děti patří státu“, jako spíš pro nešikovnost, s níž prosazuje její jednotlivé praktické dopady (povinná školka, povinné tablety pro prvňáčky, povinné školní prohlídky, povinné jednotné přijímačky...). Nepochybujme o tom, že levicoví ideologové si časem najdou někoho, kdo tuto agendu bude prosazovat promyšleněji, s větším citem pro postupné ukrajování salámu a po řádné PR dělostřelecké přípravě. Jiří Dienstbier mladší například vzbuzuje velké naděje (pokud ovšem ustojí své faux pas se začleňovací agenturou).

Buďme tedy vděční, že to byl zatím jenom Chládek. Kdo by se ovšem chtěl připojit k otevřenému dopisu, který premiérovi zaslal Výbor na obranu rodičovských práv a jehož text níže přetiskuji (a zcela s ním souhlasím), má možnost zde.

V Praze 18.5.2015

Vážený pane premiére,

píšeme Vám se závažnými obavami, které se týkají konání a nápadů ministra Marcela Chládka. České školství snad ještě nemělo ministra, který navrhuje a prosazuje nápad za nápadem, jak se zdá bez rozmyslu – a hlavně bez konzultací s těmi, kterých se změny bytostně týkají – tedy rodičů dětí, učitelů a ředitelů škol. V koaliční smlouvě existuje v kapitole 1.4.6. věta: „Zapojíme občanské inciativy do přípravy zákonů již v jejich nejranější fázi.“ V případě školství však občanské (rodičovské) iniciativy zapojovány nejsou, naopak většinou je jejich hlas úplně ignorován.

Dovolujeme si Vás tedy požádat, abyste zasáhl. Ministr Chládek se snaží diktovat takřka celoživotní budoucnost našich dětí, aniž by to jakkoli konzultoval s rodičovskou veřejností. Působí arogantním dojmem, že ví lépe než my - rodiče, co je pro děti dobré.

Jako zastánci práv rodičů:

1) Zásadně odmítáme plošnou a povinnou předškolní docházku, která vůbec nezohledňuje individuální potřeby jednotlivých dětí, a která zásadním způsobem mění systém povinného vzdělávání. Z příjemné služby státu dělá nepříjemnou povinnost s dozorem orgánů sociálněprávní ochrany dětí a sankcemi za neomluvenou docházku. Ani za totalitního komunistického režimu nebyla školka povinná!

2) Jednotné přijímací zkoušky považujeme za hrubý zásah do autonomie škol a svobody našich dětí ve volbě budoucího povolání. Chceme, aby tento výběr zůstal na dětech, rodičích a příslušných školách.

3) Za velice nevhodný považujeme nápad tabletů financovaných ze státního rozpočtu pro žáky prvních tříd, kteří ještě ani neumějí číst. Je přece známo, že množství elektroniky oslabuje dětskou pozornost. Navíc projekt připomíná neblaze proslulý Internet do škol, tedy známý tunel státního rozpočtu.

4) Nelíbí se nám rovněž představy o znovuobnovení povinných preventivních zdravotních prohlídek ve školách bez přítomnosti rodičů. I péči o zdraví našich dětí považujeme za rodičovskou odpovědnost a rozhodně nechceme, aby děti byly podrobovány např. plošnému očkování či podávání povinných doplňků stravy jako kdysi.

5) Je neúnosné pořád slýchat, že je třeba přidat hodinu tělocviku, té či oné výchovy, zrušit nápojové a jídelní automaty či snad děti preventivně čipovat, aby byly pod elektronickou kontrolou. Považujeme to za nesystémové chaotické nápady, jejichž realizace nejen naruší každodenní život rodiny se školními dětmi, ale svým dopadem zatíží také školy, a to na úkor běžného vyučování.

Vážený pane premiére,

obavy rodičů z politického působení ministra Chládka jsou výrazné a oprávněné. Vzdělání považujeme za zásadní hodnotu, a proto chceme ochránit školství před nepromyšlenými kroky, které ho mohou dlouhodobě poškodit.
Jsme za VORP připraveni pomoci najít řešení, které bude respektovat svobodu dětí a rodičů a zároveň posílí úroveň školství.

Vyzýváme k připojení k otevřenému dopisu další jednotlivé rodiče a organizace, kteří s vizemi pana ministra Chládka také nesouhlasí.

[Dodatek 29. 5.] Z dění kolem ministra Chládka je stále zřejmější, že židle pod ním skutečně vůbec nevybouchla kvůli jeho plánům na znárodnění dětí. To je každému buď jedno, anebo s tím vřele souhlasí: např. předsedovi naší „prorodinné“, „křesťanské hodnoty vyznávající“, „konzervativní“ strany Pavlu Bělobrádkovi se s Chládkem po odborné stránce spolupracovalo skvěle. A že by snad byl právě teď bleskově odvolán kvůli tomu, že „šikanoval své podřízené“ (což se šeptá už rok), tomu snad může věřit jen ten, kdo si plete realitu s mafrealitou. Hraje se tu zkrátka hra, jejíž pravidla neznáme – ale o děti a kvalitu školství v ní nejde ani náhodou, to si bohužel můžeme být jisti.

[2. 3. 2015] Poklad

Občas člověk objeví poklad. Už před delší dobou jsem na internetu objevil interaktivní analýzu fug 1. dílu Bachova Temperovaného klavíru Tima Smithe. Nyní jsem zjistil, že web byl ještě podstatně vylepšen. Tak se o ten poklad s vámi chci podělit.

[23. 2. 2015] Táta se zlobí

(Autor: Matouš, 4 roky)

 

[20. 2. 2015] Společné prohlášení evangelikálů a katolíků o manželství

Zde na webu First Things. Nejedná se o oficiální dokument příslušných církví, ale o prohlášení ekumenické skupiny Evangelicals and Catholics Together, kterou v roce 1994 založili Richard John Neuhaus and Chuck Colson. Nejde o žádné prohlášení typu „říkáme všichni totéž jen jinými slovy, a všechny spory byly nedorozumění“, jak je v poslední době mezi katolíky a protestanty oficiálně zvykem. Prohlášení jasně pojmenovává, v čem se katolíci s evangelikály neshodnou; na druhou stranu ale o to zřetelněji zdůrazňuje, v čem se naopak shodují bezvýhradně. A je to skoro neuvěřitelné: protestanté se spojují s katoliky v argumentaci přirozeným zákonem a církevní tradicí!

[20. 2. 2015] Pozdě, ale přece

Kapitoly z epistemologie a noetiky (Praha: Krystal OP, 2015). Zde si lze prohlédnout obsah a rejstříky.

[3. 1. 2015] Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

[31. 12. 2014] „Which side are you on?“

Svět se nám stává tak nějak čím dál tím černobílejší, každý se musí zařadit: Putna nebo Zeman? Halík nebo Klaus? Putin nebo Pussy Riot? Moskva nebo Brusel? Na které jsi straně? A kdo se nezařadí, se zlou se potáže: Nejsi-li s námi, jsi proti nám!

Omlouvám se, ale v tomhle kšeftě si já nevyberu. Dan Drápal to v revue Přítomnost vystihl docela hezky.

NAČÍST STARŠÍ PŘÍSPĚVKY