OBČASNÝ BLOG

[12. 10. 2014] „Hlas naivní trubky“

Uvádím bez komentáře zkrácený překlad článku, jehož plnou anglickou verzi najdete zde:

Jsem rozvedená a znovusezdaná katolička.  Účastním se mše každý týden. Když moje děti chtějí, abych s nimi šla ke svatému přijímání, jdu za nimi, ale zkřížím ruce na prsou. Můj nejmladší si chodí pro požehnání obzvášť rád, ačkoliv by chtěl vědět, kdy už bude moci dostat „ten chleba“. Vždycky říkám: až budeš chápat, proč to není „ten chleba“.

Nikdy mě nenapadlo, abych šla ke svatému přijímání, když – z různých důvodů, které zde nechci rozebírat – moje první manželství nebylo anulováno. Vím, že nejsem dobrá katolička, že žiju život, který Církev pokládá za cizoložství. Přesto neztrácím naději, protože doufám v Boží milosrdenství. Neodvažuji se ale na něj spoléhat. V mém katechismu se píše, že to je smrtelný hřích, stejně jako nehodné přijímání Eucharistie.

Osoby v mé situaci katechismus explicitně povzbuzuje k tomu, aby chodily do kostela a praktikovaly „duchovní přijímání“, což činím každý týden. Mám naději, že jednou budu ve stavu milosti a budu opět schopna Eucharistii přijímat. Doufám, že mě Bůh navzdory mému pokračujícímu hříchu bere pod svá křídla; že panna Maria, naděje všech hříšníků, kolem mě rozprostřela plášť své milosti. Jsem bídná katolička, ale katolička věřící. V Církvi se ovšem vyskytuje klika, která evidentně pokládá „věřící katolíky“ za beznadějně staromódní skupinku, které je třeba se zbavit, tak jako  krajkových závojů a klečení u mřížky při svatém přijímání.

Jak se zdá, svaté přijímání se pro většinu biskupů Anglie a Walesu protestantizovalo. Namísto reálné přítomnosti Krista v Eucharistii – přítomnosti, k níž bychom měli přstupovat, pokud vůbec,  s bázní a chvěním – je nyní Eucharistie pouhým znamením, symbolem, společným jídlem, „vyjádřením společenství“.

Příští týden se sejde Mimořádný synod katolických biskupů svolaný papežem Františkem, aby jednal o rodině. Katoličtí reformátoři jsou plni naděje, že na jeho radu Církev liberalizuje svoji nauku ohledně rozvedených a znovu sezdaných katolíků. Liberální magazín Tablet tomu věnoval článek na první stránce, který mě zdrtil. Článek začíná citátem kardinála Kaspera, hlavního liberála mezi kardinály: „Paušální vyloučení rozvedených a znovusezdaných katolíků z přijímání Eucharistie…“.

Kde začít? Není to tak, že by Církev z přijímání Eucharistie někoho vylučovala (kromě nekatolíků (a zde jsou výjimky) a těch, kdo pro nízký věk nejsou schopni chápat, co přijímají). Je to zkrátka tak, že přijímat Boha v Eucharistii nesmí nikdo ve stavu těžkého hříchu. Ani předtím, než jsem se znovu vdala (používám ten termín ve smyslu světského práva, svátost manžlství znovu přijmout nemohu), jsem nechodila ke svatému přijímání pokaždé. Často jsem byla ve stavu těžkého hříchu a neměla jsem čas jít ke zpovědi (nebo jsem si ho nebyla ochotná udělat). Pravda je, že nikdo ve stavu těžkého hříchu – ať už jakéhokoliv, v tomto případě cizoložství – není schopen přijímat Krista hodně. A přijímat jej nehodně znamená páchat další smrtelný hřích.

Článek v Tabletu se jmenoval „The Case for Mercy“, „Hlas pro milosrdenství“, a když jsem ho četla, popadla mně chuť ozvat se jménem nás, těch naivních trubek, co opravdu věříme na takové elemntárním věci jako hřích, zpověď, rozhřešení, reálná přítomnost a tak podobně. Kardinál Kasper se totiž zjevně chystá uvést celou generaci lidí do pokušení ke každotýdennímu těžkému hříchu. Co je to za milosrdenství? Co je to za pomoc? Copak si liberální teologové nedokáží svůj reformní zápal srovnat s čirou logikou? Dovolit rozvedeným a znovusezdaným přijímat Eucharistii znamená tvrdit jedno z následujícího: buď, že sex mimo manželství není cizoložstvím, anebo že člověk může bez újmy přijímat Nejsvětější Svátost ve stavu trvajícího těžkého hříchu – hříchu, který pevně zamýšlí spáchat znovu, jakmile se naskytne příležitost.

Neexistuje možnost, jak by jedno nebo druhé mohla být pravda, a zároveň byla pravdivá nauka Církve. Pokud na hříchu nezáleží, jaký byl smysl Ukřižování? Proč Kristus nezůstal u „společné hostiny“ na Zelený čtvrtek a nevykašlal na celý ten opruz, co měl přijít nazítří?

[…]

Nic mě nikdy nepřiměje k tomu, abych přijímala Eucharistii  ve stavu těžkého hříchu, leda z velmi vážného důvodu. Jednou jsem to udělala, když jsem zjistila, že jistý protestant na svatbě mé sestry přistoupil ke knězi, vzal si hostii a strčil ji do kapsy. Chudák kněz zaváhal, a dotyčný odešel. Byl to cizinec, kterému nedošlo, proč se lidé staví do řady. Na hostině jsem ho vyhledala: řekl mi, že prý „nechtěl zdržovat frontu“. Požádala jsem ho o hostii,  kterou měl v kapse, provedla rychlý úkon adorace a lítosti a přijala jsem ji, přestože jsem k tomu tehdy nebyla způsobilá. Zdálo se to jako menší ze dvou zel, nebo jsem to aspoň tak myslela. Věřím, že za daných okolností bylo správné hostii přijmout (ale nejsem si jistá). Doufám, že jednou opět budu přijímat. Jedno je mi však jasné: totiž že Církev nemůže ve svém úsilí o milosrdenství povzbuzovat ke hříchu. Eucharistie zajisté není „jenom pro světce“, jak se vyjádřil ten žurnalista z Tabletu, s nímž jsem pak debatovala přes Twitter. Ale není to ani pouhá „pomoc na cestě“. Je to reálná přítomnost Krista. Tato pravda stále platí, bez ohledu na to, jak dávno vyšla z módy.

[13. 8. 2014] Neo-Aristotelian Perspecitives in Metaphysics: recenze recenze

Spolueditor Daniel D. Novotný reaguje na recenzi knihy na svém blogu Poznámky pod čarou.

[1. 8. 2014] Suárez’s Metaphysics in Its Historical and Systematic Context

Kniha vyšla 25. července 2014 v nakladatelství Ontos / De Gruyter.

[1. 7. 2014] Mitlöhner a Uzel lžou, jako když Rudé Právo tiskne

Poté, co na JUDr. Mitlöhnera praskl jeho autoplagiátorský podvod, usoudil zřejmě on i jeho věrní, že nejvýhodnější strategií obrany bude stylizace do role nespravedlivě postižené oběti hrdinně nesoucí svůj osud. O to se evidentně pokouší Mitlöhner sám ve svém rozhovoru pro iDnes.cz z 20. června 2014; na pomoc mu však přispěchal i MUDr. Radim Uzel ve svém článku v Neviditelném psu z 25. června 2014. Strategie obou pánů se řídí dvěma hlavními zásdami: Za prvé, stočit diskusi ke zcela podružnému problému a o problémech zásadních důsledně mlčet či mlžit, a za druhé – nestoudně lhát.

Konkrétněji viz moji reakci v Neviditelném psu na obhajobu obou pánů.

[18.6.2014] K autoplagiátorské kauze soudruha Mitlöhnera

V prvním letošním čísle Časopisu zdravotnického práva a bioetiky publikoval JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc, ředitel Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové, článek nazvaný „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“, v němž obhajuje zavedení praxe nucených interrupcí a infanticidy „těžce malformovaných jedinců“, a to i proti vůli rodičů, na základě rozhodnutí lékaře. Článek je prezentován jako výstup projektu Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné rodiny na UHK (RODINA-UHK-CZ.1.07/2.3.00/20.0209).

Na webu Zdravotnické právo a bioetika se v zápětí rozvinula krátká diskuse, v níž bylo poukázáno na velmi nízkou vědeckou úroveň článku a morální odpudivost autorem hájených tezí. Šéfredaktor Tomáš Doležal rozhodnutí redakce článek publikovat obhajoval s tím, že si sice není jist jeho vědeckou úrovní, nicméně nakonec se prý redakční rada rozhodla pro publikaci, neboť „je to příspěvek, který by mohl vyvolat ostrou reakci a třeba i polemiku již na odbornější úrovni“, a „nejvhodnější obranou je diskuse a argumentační obrana, resp. racionální analýza prokazující, že teze zastávané autory je možné vyvrátit.“

Následně se ovšem ukázalo, že Mitlöhnerův článek je autoplagiát, článek totiž již jednou vyšel, a to v časopise Československé zdravotnictví 34, č. 3 (1986): 108–113. Poté, co se redakční rada o této skutečnosti dozvěděla, vydala následující prohlášení:

Vzhledem k tomu, že byl redakci ČZPaB doručen podnět, který se týká původnosti článku JUDr. Mitlöhnera – K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, byla redakční rada nucena se tímto podnětem zabývat.

Jednou z podmínek možnosti publikace článku je skutečnost, že příspěvek nebyl dosud publikován ani není v současnosti zaslán do jiného časopisu pro posouzení (nebo bylo podáno vysvětlení v Komentářích pro editora). Toto pravidlo je obsaženo v Pokynech pro autory a je nezbytným předpokladem pro publikaci článku. Tato podmínka byla v případě článku JUDr. Mitlöhnera porušena, neboť příspěvek byl již publikován v  Čs. Zdrav., 34, 1986, No. 3, p. 108–113 a autor redakci o této skutečnosti neinformoval.

Jednání  autora shledala redakční rada za eticky zcela nepřijatelné, poškozující dobré jméno časopisu a jeho vydavatele.

Z tohoto důvodu se redakční rada rozhodla pro uplatnění zákazu publikace dalších článků JUDr. Mitlöhnera na stránkách ČZPaB, neboť porušení základních pravidel a etických principů vědecké práce nelze tolerovat.

Kupodivu, toto prohlášení z webu zmizelo a v současné době je zde nelze dohledat. [Doplněk 1. 7. 2014]: Prohlášení už je na webu zpět – zdá se, že alespoň občas někde zdravý rozum vítězí. [Doplněk 31. 12. 2014]: Prohlášení už opět není dostupné...

Jako reakci na celou kauzu jsem napsal následující text; jeho aktualizovaná forma byla nabídnuta časopisu Caritas et Veritas.

[Doplněk 19. 6. 2014]: Zde jsou některé další reakce na kauzu a informace o jejím vývoji:

1. Diskuse na webu časopisu Sociální práce / sociálna práca:
   • Vraždit novorozeňata s těžkým postižením? Tak to jste přestřelil, doktore Mitlöhnere! (Roman Baláž)
   • Pedagogové ze škol v ASVSP odsoudili obsah článku o souvislostech narození člověka s postižením
   • Kdo je vlastně ta monstrózní malformovaná zrůda? (Libor Novosád)
   • Vyučující Ústavu sociální práce UHK reagují na text Libora Novosáda
   • [Doplněk 31. 12. 2014]: Článek Miroslava Mitlöhnera nebyl výzvou k diskuzi a neměl by být obhajován (Radka Janebová)
2. Reakce Václava Krásy, předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením:
   • První reakce
   • Druhá reakce
3. Články na informačních portálech informující o rezignaci JUDr. Mitlöhnera:
   • iDNES.cz
   • lidovky.cz
4. [Doplněk 31. 12. 2014]: Kritická reakce Tomáše Doležala a Davida Černého na „mediální štvanici“.

[17.6.2014] No a když jsme u té porodnosti...

[22.3.2014] O co hraje Evropa?

Myslím, že o přežití. Český statistický úřad zveřejnil základní demografické údaje za rok 2013 – údaje celkovým vyzněním vcelku typické pro situaci Evropy jako celku. Co jsme se například dozvěděli?

• Počet obyvatel České republiky se snížil o 3,7 tisíce; záporný byl jak přirozený přírůstek, tak přistěhovalectví.
• V roce 2013 se narodilo o 1,8 tisíce dětí méně než v roce 2012.
• Průměrný věk matek se dále zvýšil o 0,1 roku na 29,9 roku.
• Už 45% všech dětí se narodilo mimo manželství.
• Počt rozvodů se zvýšil o 1,5 tisíce na 27,9 tisíce.
• Procento manželství, která skončí rozvodem, se zvýšilo na 47,8%.
• Počet uzavřených manželství klesl o 1,7 tisíce na 43,5 tisíce, což je nejižší počet od mimořádného propadu v r. 1918.

Od novinářů jsme zvyklí panikařit nad nedostatkem mateřských školek, způsobeným „babyboomem dětí Husákových dětí“, který teprve teď končí. Máme si zřejmě ulehčeně vydechnout, školky se vyprázdní.

To vskutku ano. Pohled na dlohodobé grafy ukáže, jak směšnou vlnku, pouze mírně čeřící trvalý sešup, nazývají novináři „babyboomem“. Vždyť v absolutních i relativních číslech porodnost na špici „babyboomu“ sotva dosahuje úrovně někdy z roku 1993! Kdykoliv předtím byla porodnost podstatně vyšší (když nepočítáme jednorázový radikální propad na konci 1. světové války, který dosáhl (shora) téměř na úroveň našeho slavného „babyboomu“:

Co nás čeká, je zřejmé: tak například zatímco dnes 7 miliónů lidí mezi 15 a 65 lety živí necelé 2 milióny důchodců, za padesát let bude 5 miliónů pracujících živit 3 milióny důchodců. (A jak se zdá „vysokou variantu“ z prvního grafu, která počítá s přírůstky až do roku 2028, už můžeme pomalu vyloučit).

Co se to vlastně děje? Je to prosté: společnost ztrácí vůli k reprodukci. Dochází k rozkladu základní společenské instituce, která reprodukci zajištuje – totiž funkční rodiny; společnost ztrácí motivaci a schopnost plodit a vychovávat děti. A nejen to: společnost ztrácí elementární soudnost a pud sebezáchovy, pokud jde o pochopení a vyhodnocení této situace.

A to platí dokonce i na čistě ekonomické rovině. Expertní komise německé nadace Roberta Bosche Rodina a demografická změna ve své zprávě „Starke Familie“ zveřejněné v polovině prosince 2005 (str. 88) srovnávala náklady a příjmy státu z každého narozeného dítěte za celý jeho život. Vyplynulo z ní, že každé dítě přináší státu v průměru čistý zisk 76 900 eur (2 mil. 190 tisíc Kč). České číslo jistě nebude podstatně odlišné – a přesto v české společnosti panuje přesvědčení, že stát dotuje početnější rodiny, že rodina s více než dvěma dětmi parazituje na společnosti. Ve skutečnosti ovšem budou rodiče bezdětných a jedináčků v důchodu parazitovat na práci dětí svých spoluobčanů, a už dnes parazitují na jejich rodičích, kteří peníze, které by jinak mohli (a podle knížecích rad státních sociálních inženýrů „zodpovědně“ měli) spořit na důchody, investují do dětí. Nedávno jsem se pochlubil známému, poctivému řemeslníkovi ze staré školy, že čekáme druhé dítě. Jeho reakce – „V dnešní době? No to jste dobrý!“ Rozumíte? Nejde o čtvrté či páté, alo o druhé dítě! Mít více než jedno dítě už je dnes pokládáno za odvahu, mít tři je neslušné a mít dětí více – skandál! Kdo si myslíte, že vás bude živit!?

Navzdory faktům zkrátka není výchova dětí společensky (a už vůbec ne finančně) uznávána jako úctyhodná, pro společnost životně důležitá aktivita, ale je brána jako omezující a ponižující překážka v zapojení do pracovního procesu, budování vlastní kariéry a placení daní, jako nezodpovědnost. Obecné povědomí o tom, kdo vlastně společnost „živí“, je zcela mimo realitu. Podpora funkčnosti a stability rodiny je proto nulová, rozhodnutí plodit děti s sebou vždy nese zásadní finanční a často i společenský propad, dokonce i uzavření manželství už je finančně nevýhodné, chce-li mít člověk děti.

A jaký lék ordinuje OECD? Inu co jiného: zkrátit rodičovskou „dovolenou“ na jeden rok, nahnat matky makat a děti do jeslí a posléze do školek – pod státní dozor. Pracující údernice, o jejichž děti bude profesionálně postaráno, pak budou podle předpokladu rodit lépe a radostněji, neboť se jim nakuká, že je to pro dobro jejich i jejich dětí a že je to „osvobozuje“.

Z posvátného a úctyhodného daru, jímž kdysi bývalo, se zkrátka mateřství Evropanům stalo přítěží na cestě za blahobytem – přítěží, od níž je třeba se osvobodit. Pokus věrozvěstů nového společenského uspořádání, nahradit instituci mateřství institucí mateřské školky a matku redukovat na dodavatele produktu (dítěte), který si z pracovního procesu pouze odskočí potomka porodit, však nemůže fungovat. Až své děti odnaučíme, co je to rodina, přestanou rodiny zakládat, a naše dcery, které už nepoznaly matku v její matřeské roli, nebudou mít důvod stát se samy matkami. Pak se definitivně osvobodíme od mateřství, a tím i od vlastní budoucnosti. Jako Evropané vymřeme.

A dobře nám tak.

[5. 3. 2014] Neo-Aristotelian Perspectives in Metaphysics

[31. 1. 2014] Pokračování seriálu o krkavcích jinak

Před časem jsem na tomto blogu napůl slíbil pokračovat v nesoustavném pojednání o krkavcích. Mezitím jsem zjistil, že nesrovnatelěn lépe se už k tématu vyjádřil australský matematik a filosof, odborník (mimo jiné) na teorii epistemické pravděpodobnosti James Franklin v knize What Science Knows: And How It knows It. Kniha je fundovanou a břitkou obhajobou realistické teorie vědy a vyvrácením alternativních koncepcí mimo jiné též krkavčího typu. Na ukázku vybírám z kapitoly „Enemies of Science“ (str. 42 a 51):

Argumenty proti racionalitě ve vědě či kdekoliv jinde tudíž nejsou pro věc postmodernistů ve skutečnosti nijak podstatné. Ba co více: podle nich vlastně představují kolaboraci s tyranií racionality, neboť činí protistraně příliš velký ústupek (jako by snad na úspěšnosti argumentace vůbec záleželo!). Není proto lehké postmoderní argumenty izolovat, abychom je mohli podrobit analýze, a není ani jasné, jestli to stojí za námahu, vzhledem k tomu, že v celém tyjátru hrají pouze vedlejší roli. Nicméně, jisté argumentační jádro postmoderní odmítnutí racionality přece jen má a je možné poukázat na to, v čem je chybné.

Suma sumárum nejde o nic jiného než o reprízu Gorgii z Leontin – ovšem bez jeho lapidární stručnosti.

Je zjevně obtížné, prezentovat argumenty, které bychom vzali z originálních děl Derridy, Lacana či Baudrillarda. Tito autoři totiž nepíšou v žádném z přirozených jazyků, předpoklady u nich nepředcházejí závěru, závěr netvoří nějakou jednu větu nýbrž je rozptýlen po celém textu, předpokládá se, že určité pozice byly obhájeny v jiných textech než v tom, který člověk právě čte: v předchozích, a nebo také v budoucích – a tak dále.

[...]

Tato tradice má pro veřejnost jediné sdělení: „Nemůžeme nic vyzkoumat. Nikdy nic nevyzkoumáme (ale nesahejte nám laskavě na naše akademické platy)“.

Franklin samozřejmě nenabízí jen rétoriku (ta je jen třešničkou na dortu), ale především fakta, citáty a argumenty. Kniha je výborným úvodem to teorie vědy, který se vyhýbá jak redukcionistickému scientismu, tak postmodernímu kognitivnímu nihilismu. Franklin ukazuje nejen, že věda něco ví, jak to ví a proč jí máme věřit, ale také to, že věda rozhodně neví všechno.

[30. 1. 2014] E. Jonathan Lowe (1950–2014)

5. ledna tohoto roku pro mnohé nečekaně zemřel britský metafyzik, profesor filosofie na univerzitě v Durhamu E. Jonathan Lowe. Říci, že Lowe publikoval 12 monografií a přes 200 odborných článků v oboru metafyziky, filosofie mysli a jednání, filosofie logiky, filosofie jazyka a novověké filosofie a že byl hlavním editorem řady Cambrdge Studies in Philosophy, zdaleka nevystihuje jeho význam pro současnou filosofii. E. J. Lowe totiž patřil k průkopníkům a nejvýraznějším zastáncům obnovy plnokrevně metafyzicky orientovaného aristotelismu v rámci analytické filosofie: nepřeháním příliš, když řeknu, že především díky němu přestala být „metafyzika“ v analytických kruzích definitivně sprostým slovem, a „analytická metafyzika“ pomyslným jsoucnem z rodu kozlojelenů a kulatých čtverců. Jeho knihy, zejména A Survey of Metaphysic, se staly klasikou a jeho neo-aristotelská koncepce tzv. „four-category ontology“ je v analytické metafyzice pojmem.

Osobně jsem se s prof. Lowem měl tu čest setkat pouze jednou – to když v roce 2010 přijal pozvání na pražskou konferenci Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic, čímž výrazně přispěl k ochotě dalších zahraničních filosofických „hvězd“ vážit cestu kamsi na divoký Východ. Nemohu proto podat takové osobní svědectví o jeho mimořádné osobnosti, jako to činí např. David Oderberg na blogu Edwarda Fesera nebo Tuomas Tahko. Mám však tu čest být spolueditorem dvou publikací, do kterých Lowe s neokázalou ochotou a vlídností pro něj typickou přispěl vlastním článkem. Na sborníku ze zmíněné konference se podílí studií „Essence and Ontology“, v němž v kombinaci své „čtyřkategoriální ontologie“ a neoaristotelského esencialismu předkládá objektivistický základ pro modální pravdy, který se obejde bez rekurzu k možným světům. A Loweův článek „Being and One“, který je součástí připravované knihy Neo-Aristotelian Perspectives in Metaphysics (Routledge: 2014), pak bude možná jeho poslední publikací vůbec. Autor v něm zpochybňuje tradiční scholastickou nauku o konvertibilitě jsoucna a jedna a snaží se ukázat, že vzájemný poměr jsoucnosti, (ne-)jednoty a (ne-)individuality připouští i různé kombinace scholastikům neznámé.

Requiescat in pace!

[3. 10. 2013] Antidiskriminároři v pasti

Naše antidiskriminátory zahnala do úzkých jejich vlastní ideologie. Na jednu stranu jim tato ideologie velí brojit proti neproporčnímu zastoupení Romů ve zvláštních školách (ať už se jim dnes říká jakýmkoliv eufemismem) – neboť přece „ve školách nejsou Romové a bílí, ale děti nadané a děti méně nadané“. A na stranu druhou jim tato ideologie neumožňuje zjistit, kolik vlastně Romů se na kterých školách vyskytuje, neboť přece „ve školách nejsou Romové a bílí, ale děti nadané a děti méně nadané“. Nezávidím jim.

Kéž by se tak místo ideologie navrátil zdravý rozum, jehož nádhernou schopností je diskriminovat, totiž rozlišovat, padni komu padni. Ale to se nesmí. Možná, že jsou romské děti v průměru méně způsobilé ke studiu na našem typu základních škol, možná ne. Nemůžeme to vědět, protože se na to nesmíme ptát – co kdyby ta studie vyšla nedej Bůh špatně! To bychom pak byli rasisty!

Nesmysl. Rasistický je předpoklad, že když jsou příslušníci nějakého etnika méně nadaní na nějaký typ činnosti, že jsou kvůli tomu méně lidmi. Tento jak morálně, tak filosoficky nepřijatelný princip ovšem stojí v pozadí myšlení jak otevřených rasistů, tak antidiskriminačních ideologů; zatímco však otevřené rasisty vede k upírání lidských práv příslušníkům dotyčného etnika, antidiskriminační ideology vede k popírání reálných rozdílů mezi etniky. A tak místo aby se řešily reálné problémy na základě znalostí reálných fakt, stavějí se ideologické vzdušné zámky – a nejvíc na to doplácejí v tomto případě právě Romové.

[31. 8. 2013] Vzhůru k světlým zítřkům

Tak jsem se zase jednou po dlouhé době podíval na internetový magazín Skleněný kostel. Jedná se o křesťansky, pravicově-konzervativně orientované, ovšem doposud značně krotké médium, rozhodně nestojící v žádné radikální opozici vůči společnosti a establishmentu. Jeho šéfredaktorem je kultivovaný a uměřený brněnský básník, novinář a vysokoškolský pedagog František Schildberger. Dnes jsem však zde narazil na dva příspěvky, z nichž níže cituji a které nutí k zamyšlení.

Sám šéfredaktor Schildberger v čláku KONEC (české) POLITIKY VE SKLENĚNÉM KOSTELE píše následující:

Uvažoval jsem o smyslu svého (neplaceného) komentátorského počínání... Kde je dnes česká vnitrostátní politika? Má smysl, abychom si my, kteří tvoříme menšinu – a nazvěme to otevřeně – malou menšinu, třeba chybně, ale ještě aspoň trochu myslících lidí, opakovali, co víme, zatímco národ je stále více marod? A odpovím si sám: nemá to smysl.

Navíc jsem byl vystaven několika „doporučením“, která způsobila, že se dnes, poprvé po třiadvaceti letech, necítím v politickém smyslu úplně svobodný: mám strach; jsou věci, o kterých se bojím psát...

Vypustí-li taková slova z pera takový bytostný optimista, bojovník proti rezignaci a obhájce veřejné angažovanosti jako je pan Schildberger, člověku se svírá srdce.

A pak z mezinárodního soudku: Stojí za to, občas se zastavit a vzpomenout si, jaký byl svět před pěti, deseti, patnácti lety. Co tehdy společnost považovala za normální, a co za nepředstavitelné, jaké hodnoty jsme vyznávali tehdy a jaké nyní. Uvědomit si, jak rychle, a přitom nepozorovaně, postupuje ideologická masáž.

Příležitost k jednomu takovému úkonu reflexe poskytuje článek Jany Fišerové Zlomová událost, ze kterého zkráceně cituji:

S pojmem „homofobie“ jsem se poprvé setkala před sedmi  lety, kdy jej pro nás „vylovila“ z německy a anglicky psaných webů paní  Gabriele Kuby. Šlo tenkrát o málem sci-fi: říkala, že nejenže bude homosexualita považována za dovolenou a správnou, ale dokonce se plánuje, že za nenormální bude prohlášen nesouhlas s ní. A že je na to vymyšleno a bude šířeno slovo homofobie. Obdobně jako klaustrofobie, eichmofobie a tak dále. Jako dnes ji slyším: „To jsou psychiatrické diagnózy, rozumíte? To znamená, že ne homosexualita, ale nesouhlas s ní bude prohlášen za nemoc!“

Potom jsem se s tím slovem setkala před čtyřmi či pěti lety, kdy je pronesl v kázání pater Socha, když je bez vysvětlení, o co se jedná, uvedl  jedním dechem jako hřích s krádeží a lží. Nesetkala jsem se s nikým dalším, kdo by tenkrát tomu slovu rozuměl.

A dnes už je tady, a jakoby normální…

A jestliže tedy za tuto „homofobii“ podle návrhu zákona, který byl předložen italské Poslanecké sněmovně, má být možné jít do vězení na půl roku nejméně a jinak na několik let, znamená to jedno: že se nebude postupovat relativně „měkce“, přes psychiatrii, ale natvrdo, přes kriminál.

Jsem přesvědčená, že je to zpráva, která bude zpětně hodnocena jako zlomová událost, nejdůležitější z celého roku 2013: rok započetí  tvrdých represí proti katolíkům.

Pokud se tomuto zákonu nepodaří protestům zabránit – a obávám se, že bude uděláno hodně, pokud bude odložen – můžeme být všichni, Italové a pak ostatní země EU, postaveni před volbu: zapřít víru, nebo jít do vězení. Stačí, aby se začali ptát.

Ano: zatímco katolická církev neúnavně bičuje dávno chcíplého koně „dialogu“ se současnou společností a podbízí se na všech stranách, evropské vlády postupně přijímají zákony, které dělají z katolíků zločince.

[20. 6. 2013] Tak je to konečně venku.

Bez politické korupce se u nás vládnout nedá, kupovat si možnost vládnout trafikami je úplně normální a kdyby se to mělo trestat, museli by jít brukat všichni. Je to neuvěřitelné, jakým tempem se u nás posunuje hranice normality. Komentář Martina Fendrycha je přesný.

[4. 5. 2013] „Vyvážená“ ochrana života podle Synodní rady ČCE

V dokumentu nadepsaném příznačným oxymoronem Ochrana života a rodiny – usmrcení nenarozeného dítěte vyjádřila Synodní rada naší největší protestantské církve následující stanovisko:

Jako křesťané chceme jednoznačně podporovat rodinu a napomáhat ke snižování počtu potratů. Nikoli však tím, že bychom zcela odmítali šetrnější metody potratu v zákonem indikovaných případech.

Zkusme jejich vyjádření mírně obměnit:

Jako křesťané chceme jednoznačně podporovat soužití s Židy a napomáhat ke snižování počtu zavražděných Židů. Nikoli však tím, že bychom zcela odmítali šetrnější metody usmrcování Židů v zákonem indikovaných případech.

V čem je rozdíl? Ten podstatný bych viděl v tom, že ti, kdo posílali Židy do plynu, je obvykle nepovažovali za lidi. Mluví-li však Synodní rada i o raném záměrném potratu jako o „usmrcení dítěte“, evidentně oběti těchto skutků za lidi považuje – termín „dítě“ se vztahuje výlučně na lidskou bytost.

Dokážu ještě pochopit, že někdo hájí přípustnost potratů a proto odmítá považovat nenarozený lidský život za člověka. Co však pochopit nedokážu, je, když někdo – kdo se navíc nazývá „křesťanem“ – připouští „v zákonem indikovaných případech“ „šetrnější metody“ vraždění nevinných bytostí, které za lidi pokládá.

A nedosti na tom – k tomu všemu se navíc týmiž ústy nestydí hovořit o „ochraně života“.

Chucpe.

[18. 5. 2013] O krkavcích (základy vědecké teorie) – část první.

Vznik této teorie byl podnícen častým kontaktem s krkavci, který vě mě vyvolal potřebu intelektuálního uchopení tohoto fenoménu.  Výraz „krkavci“ není míněn pejorativně. Jde o technický termín, který jsem nevymyslel já, ale vyvstal při diskusi mezi přáteli nad interpretací pohádky O Zlatovlásce. Zde Jiřík na cestě pro Zlatovlásku zabije svého koně, aby jeho masem nakrmil hladové krkavce – a v pohádce je za to osudem odměněn. Podobně i intelektuální krkavci slibují předem netušené zisky, pokud jen zabijeme své „koně“ (osvědčené nástroje myšlení) a spolehneme se výlučně na jejich metody.

Krkavec, který byl zmíněné diskusi přítomen, si toto přízvisko osvojil téměř hrdě. Doufám proto, že ani případní krkavci mezi čtenáři se jím nebudou cítit pohoršeni.

I. Esence krkavce.

Esenciálním znakem krkavce je zastávání teze K. Tezi K lze formulovat nekonečně mnoha způsoby, přičemž v případě nouze lze libovolnou z těchto formulací opustit a přidržet se jiné, aniž myslitel přestává být krkavcem. Mezi známé formulace teze K patří mimo jiné tyto:

• „Žádnou pravdu nelze držet.“
• „Jakékoliv myšlení o světě je situačně (kulturně atd.) podmíněné.“
• „Při práci se statickými pojmy se nelze nikam dostat.“

II. Dělení krkavců.

Krkavci se dělí na nekonečně mnoho hierarchicky uspořádaných druhů. Krkavec v nouzi potvrzuje svoji identitu metamorfózou na některý jiný (obvykle vyšší) druh. Základní druhy krkavců jsou tyto:

K1: K1 zastává tezi K a dál nic neřeší. Pokud je K1 konfrontován s faktem, že drží tezi K jako pravdivou, a to nepodmíněně, že teze K je tvořena statickými pojmy, atd., obvykle metamorfuje na některý vyšší druh:

K2a: K2a zastává tezi K a navíc explicitně připouští důsledky její aplikace na sebe samu: „Ani K nelze držet jako pravdu, i K je situačně podmíněná, není míněna staticky“, atp. Tato forma krkavce je velmi stabilní; pokud dále metamorfuje, tak obvykle nikoliv pod vnějším tlakem, ale spíše z vnitřní potřeby.

K2b: Jedná se o extrémní formu K2a, která zastává tezi K, přitom však explicitně popírá, že by ji zastávala. Tato forma je ještě stabilnější než forma K2a, avšak mnohem méně  rozšířená.

K2c: Tato domestikovaná forma zastává tezi K, ovšem s nějakým (často nikoliv jasně definovaným) omezením, které (podle názoru krkavce) vylučuje její autoaplikaci. Tato omezení se liší podle různých podmínek, za nichž byl K2c domestikován. Například: „nelze držet pravdy o světě, teze K však není o světě, ale o možnostech našeho poznání světa“. Nebo: „Teze K je v metajazyce, týká se však pouze objektového jazyka“ apod.  Je-li K2c konfrontován s nedůsledností, které se dopouští (např. je upozorněn, že my i s naším poznáním a možnostmi jsme přece také součástí světa, že není důvod, proč našemu poznání v některých případech situační nepodmíněnost upírat, když v jiných mu ji přiznáváme apod.), může metamorfovat na některou z divokých forem této úrovně (K2a, K2b), anebo postoupit na úroveň vyšší.

Krkavci vyšších úrovní se vyznačují tím, že reflektují past, kterou pro ně představuje disjunkce předchozích možností, a odmítají se identifikovat s libovolnou z nich. Jejich klasifikace je obtížná, neboť čím vyšší typ krkavce, tím větší má ke klasifikaci odpor. Teoreticky bychom mohli uvažovat druh K3 (odmítá se ztotožnit s typem K1–K2), K4 (odmítá se ztotožnit s typem K1–K3), atd., nebo dokonce typ Kω (odmítá se ztotožnit s libovolným typem Kn pro n ∈ N), a dále krkavce vyšších transfinitních úrovní.

Z uvedeného je zřejmé, že jakákoliv klasifikace krkavců bude vždy neúplná, neboť žádnému odhodlanému krkavci nikdy nic nezabrání, aby sám sebe situoval mimo libovolnou předloženou klasifikaci („Je to pouze model“, „Hrajte si své logické hrátky, mě se to netýká“ apod.). Na druhou stranu, přesná klasifikace krkavce vyššího typu má v praxi malý význam, neboť čím vyšší typ, tím více se různé druhy podobají jako vejce vejci, a navíc jsou neobyčejně nestabilní. Dalo by se dokonce říci, že pravou přirozeností krkavců vyšších stupňů je habitualizace jejich metamorfoidní tendence, takže tito krkavci vlastně nemají žádný stabilní druh, nýbrž plynule morfují donekonečna (a dále). Právě tento odpor k připuštění jakékoliv vlastní identity, rostoucí úměrně typu krkavce, je tedy tím, co invariantní identitu krkavce vyššího řádu paradoxně vytváří (a to čím dál tím petrifikovanější), a podle čeho může být tedy snadno rozpoznán.

Pojednání o příčinách krkavců, jejich atributech, činnosti, výskytu a způsobu, jak jim čelit, si necháme na někdy příště.

[11. 3. 2013] Pozdní varování Karla Schwarzenberga

Karel Schwarzenberg varoval katolíky, aby si drželi distanc od státu a od politiků. Zlatá slova. Jenom škoda, že to varování přišlo tak pozdě, a nezastihlo včas např. Láďu Heryána nebo Tomáše Halíka... No nic – jak zpívá jiný Karel, teď už je to jedno, ale pro příště: Pozor! Αὐτὸς ἔφα!

[7. 3. 2013] Co asi čeká společnost...

v níž musí matky bránit život svých dětí před „lékaři“???

[25. 2. 2013] Komunistická dělba práce

Zatímco jedni hluboce ukřivděni kňourají do novin, že za „vítězný únor“ se přece „již omluvili“, druzí chodí oslavovat na hrob Klementa Gottwalda.

[7. 2. 2013] Alvin Plantinga obdržel prestižní Rescherovu cenu

Z odkazovaného článku (poněkud americky bombasticky přehnaného, ale ne moc): Plantinga proslul svojí prací na poli filosofie náboženství, epistemologie, metafyziky a křesťanské apologetiky. Jeho dílo způsobilo revoluční obnovu odborného zájmu o křesťanský teismus, Plantinga ukázal, že naturalistický ateismus je nekoherentní a nastolil nové standardy v argumentaci na obhajobu konceptů svobodné vůle, individuality jednání, vědomí, racionální inference, vědy, objektivní pravdy a morálky, a mnoha dalších. V důsledku toho Plantinga nejen přímo ovlivnil filosofické myšlení v celé jeho šíři, ale též vychoval a inspiroval nové generace špičkových myslitelů, kteří kritizují redukcionismus, relativismus, scientismus, pozitivismus, determinismus a odlidštění spjaté s moderní dobou. Krátce řečeno, Plantinga rozmetal dosavaní převládají přesvědčení západních elit, že lidské bytosti jsou pouhou „hmotou v pohybu“.

[7. 2. 2013] Brněnský biskup Vojtěch Cikrle...

... se pochlapil! To v Praze budeme mít tou dobou asi úplně jiné starosti...

[31. 1. 2013] „Nedemokratické“ chování?

Všichni vědí, že spisovatel Jiří Stránský, autor předlohy k seriálu Hynka Bočana Zdivočelá země, oznámil ukončení spolupráce s artinem Dejdarem kvůli jeho podpoře Miloše Zemana jako prezidentského kandidáta, a se za toto své prohlášení vydané v afektu později omluvil a zřejmě je i nějak bere zpět. Zaujalo mě, že nejčastější kritika Stránského činu mu vytýkala, že se Stránský zachoval nedemokraticky, že se sám připodobnil komunistickým kádrovákům, kteří vyhazovali lidi z práce kvůli názorům.

Myslím, že tato výtka je nesmyslná a absurdní.

Demokracie je způsob správy věcí veřejných, jehož podstatným rysem je, že na vládě mají podíl všichni, jichž se týká. Z hlediska demokratičnosti nebo nedemokratičnosti můžeme tudíž smysluplně posuzovat skutečnosti, které se správy věcí veřejných týkají – tedy např. zákony, rozhodnutí státních úředníků apod. Ovšem nikoliv jednání jednotlivců v soukromoprávních vztazích. To, že jsem dnes šel na oběd k Platónovi a nikoliv Ke knihovně, bylo sice v jistém smyslu zcela nedemokratické rozhodnutí – nepořádal jsem totiž při té příležitosti referendum mezi všemi přilehlými lokály – bylo by však nesmyslné klást mi tuto nedemokratičnost za vinu. Bylo by to nesmyslné i za toho (hypotetického) předpokladu, že bych se tak rozhodl proto, že majitel restaurace U knihovny je komunista (černoch, homosexuál...). A podobně jako já mám právo rozhodnout se, od koho si nakoupím restaurační služby, má Stránský plné právo se zcela nedemokraticky na základě svých vlastních kritérií rozhodnout, od koho nakoupí služby herecké.

To ale není všechno. Domnívám se totiž, že ani problém komunistických kádrováků není primárně v nedemokratičnosti – byť zde se prakticky jedná o rozhodnutí státní moci (podniky byly státní). Mohlo by se totiž klidně stát, že postihy za veřejné projevení určitého názoru budou stanoveny demokratickým způsobem. A nejen že by se to mohlo stát, ono se to de facto děje. Už dnes je například snadné dostat se do problémů, když člověk veřejně hájí například některé principy křesťanské morálky, např. jako učitel – byť za to u nás snad ještě nehrozí soudy jako např. ve Švédsku. A za zcela samozřejmé pokládáme, že je demokraticky přijatým zákonem zakázáno propagovat nebezpečné ideologie jako nacismus a komunismus.

Mravní problém kádrováků je tedy v něčem jiném. V čem? Inu, v tom, že jejich rozhodnutí je jednoduše nespravedlivé, protože se jedná o zbytečné porušení individuálních práv ze strany státní moci, které ani nesleduje žádné obecné dobro. Tak jednoduché to je. Je pouze třeba si uvědomit, že demokracie není ta nejdůležitější, a už vůbec ne jediná hodnota – pokud to vůbec je hodnota – jíž se státní moc může zpronevěřit. Lze si představit stát, který zajišťuje svobodu, vládu práva, kde je rozhodování podřízeno principu subsidiarity, kde dokonce existuje dělba moci mezi různé instituce včetně systému vyvažování moci (checks and balances) – a přesto není na žádné úrovni řízen demokraticky. A lze si představit stát, který je sice řízen demokraticky, přesto však nezaručuje vládu práva ani ochranu přirozených lidských práv a svobod. Například Česká republika je demokratický stát, který je na štíru se zajištěním vlády práva a který nechrání přirozené právo na život nenarozených dětí.

Mám tedy za to, že čin pana Stránského byl možná hloupý, neadekvátní a k Dejdarovi nespravedlivý; označovat ho však za nedemokratický je, s prominutím, pitomost.

[24. 1. 2013] „Ochrana památky“ aneb Quod licet Iovi...

Je to už více let, co tehdejší pražský primátor Pavel Bém neblahé paměti usoudil, že z hlediska image a politické taktiky bude lépe vyhovět kampani Balbínovců a Jaroslava Hutky a nechat odstranit pichlavý řetěz kolem soch sv. Václava na Václavském náměstí. Nyní se řetěz bude opět vracet, prý za účelem ochrany památky.

No nevím. S „ochranou památky“ mám dvojí zkušenost. Ta první je z jakéhosi pozdního večera po jakémsi sportovním utkání české a ruské reprezentace, už ani nevím, v čem, a kdo vyhrál. Šli jsme tehdy s manželkou kolem sv. Václava, na kterou vyšplhala asi dvacetičlenná tlupa ožralých ruských fanoušků, rozvinula zde sovětskou vlajku a vyřvávala na celý Václavák. Požádali jsme přihlížející městské policisty, aby zakročili, neboť se nám zdálo, že mávání rudým hadrem se srpem a kladivem přece nemůže být zcela v pořádku, pokud učinit totéž s hakenkreuzem znamená okamžité obvinění z trestného činu „propagace hnutí směřujících...“ atd. – notabene na místě, odkud sovětské tanky střílely do Muzea a kde se konaly nejdůležitější demonstrace proti ruské okupaci a proti komunistické totalitě. Policisté na nás pohlédli, jako bychom spadli z Marsu, a pak nás vlídně poučili, že tlupa nic neporušuje a že jsme ve svobodné zemi.

Druhá zkušenost je ze závěru jednoho Pochodu pro život, který tradičně končí modlitbou u sochy sv. Václava. Podotýkám, že se jedná o řádně nahlášenou a povolenou akci. Přítomný kněz vystoupil na stupeň pomníku, aby odtud vedl modlitbu, když v tom přispěchal strážce pořádku a ze sochy jej vykázal, neboť se prý dopouští přestupku a poškozování památky atd. (Kněz pochopitelně výzvy bez odporu uposlechl.)

Tak je to tedy u nás s tou „ochranou památky“.

Nepochybuji, že instalovaný řetěz napříště spolehlivě zabrání každému neukázněnému katolickému knězi, aby sv. Václava poškozoval svojí modlitbou.

[11. 1 2013] Matoušův kalendář...

...když je táta v Budějovicích (autor moje žena):

[10. 1. 2013] Objev při diskusi se studenty

V čem se liší člověk od zvířat? Zvířata nestavějí zoologické zahrady.

[7. 1. 2013] Proč nemá smysl zachraňovat Ježíška – a proč si přesto křesťané myslí, že ano.

Rozumějte: jde mi o to, proč nemá smysl zachraňovat českou tradici Ježíška jako nosiče vánočních dárků před konkurencí Santy Klause. Tomáš Zdechovský si myslí, že to smysl má: a to, jak se zdá, prostě proto, že mu to přijde jako hezká tradice. Že je to hezká tradice, v tom s ním celkem souhlasím, přesto mi však onen záchranářský aktivismus přijde poněkud absurdní.

Proč? Inu, jsou dvě skupiny lidí. Jedni pokládají Ježíška za vtěleného Božího Syna, Slovo, které se stalo tělem, Světlo, které před dvěma tisíciletími přišlo „do našeho chlíva“ zaplatit na kříži krvavé výkupné za naše hříchy. Těm, kdo slaví o Vánocích Jeho narození, nějaká substituce Santou zřejmě naprosto nehrozí a záchranné akce jsou tedy v jejich případě zbytečné. Přesněji řečeno – samozřejmě, že nepopírám, že křesťanská víra se v naší zemi propadá do krize; myslet si však, že to spraví kampaň Zachraňte Ježíška, by bylo asi tak naivní, jako snažit se křísit marxismus-leninismus agitací za návrat Dědy Mráze.

Druhá skupina lidí pak pokládá Ježíška za jakousi roztomilou pohádkovou bytost z rodu vodníků, zlatých prasátek – a Santa Klausů. Přiznám se, že nevím, proč by mi jakožto příslušníkovi první skupiny nemělo být vlastně jedno, jakým pseudofolklórním představám se oddávají členové skupiny druhé – a také mi to jedno je. Ježíšek – pohádková bytost (nejlépe s křidélky) je mi totiž úplně stejně cizí jako Santa Klaus; a troufám si tvrdit, že s tradicí českých Vánoc – křesťanskou tradicí – toho má společného stejně málo.

Je-li však, přinejmenším z křesťanského hlediska, zřejmá absurdita zmíněné kampaně, vyvstává otázka, proč se k ní tolik křesťanů s takovým nadšením přidává. Ačkoliv důvody mohou být, a nepochybně jsou, v různých případech různé, zdá se mi, že rozumím přinejmenším jednomu z významnějších faktorů, které za tímto fenoménem stojí. Tímto faktorem je podle mě jistý kolektivní sebeklam českých (v úzkém slova smyslu, na Moravě je to, předpokládám, trochu jinak) křesťanů a praxe, která z něj vyplývá.

Po sametové revoluci čeští křesťané propadli iluzi, že vztah českého národa ke křesťanskému náboženství je podstatně pozitivnější, než tomu bylo ve skutečnosti. Tato iluze byla v těsném vztahu s mnohem obecnějším sebeklamem Čechů vůbec, který se týkal mravní a duchovní úrovně českého národa jako takového. Na konci osmdesátých let, po dvaceti letech úspěšné „normalizace“, která spočívala především v promyšleném korumpování českého národa husákovským režimem, jen málokdo neměl máslo na hlavě. Téměř každý byl v ROH, téměř každý chodil volit, zdobil, vyvěšoval vlajky a tak dále, téměř každý neodmítl přispět svým dílem k fungování celého totalitního soustrojí – a za to konzumoval ony drobné požitky, které režim nabízel, včetně příležitosti přiměřeně si nakrást v práci (samozřejmě s pocitem, že „škodí režimu“). Listopadový převrat vyvolal takovou euforii především proto, že poskytl lidem možnost vystoupit z této pohodlné, ovšem nikterak důstojné role – takže se tu náhle zčistajasna zjevil národ tvořený samými mravními veličinami, národ, který s „režimem“ nikdy neměl nic společného, kterému byl vnucen násilím, a který byl za dlouhá léta útlaku mravně zocelen. „Nejsme jako oni“ – tak jsme skandovali, abychom o tom sami sebe přesvědčili, abychom si vymazali z paměti tu nepříjemnou skutečnost, že až do převratu žádné jasné rozdělení mezi „my“ a „oni“ neexistovalo: kromě malého počtu otevřených disidentů existovaly jen různé stupně kolaborace. Heslem předrevolučního postoje by se mohl stát verš z písně Spirituál Kvintetu: „už se těším, jak se narovnám“. Těšili jsme se zajisté, ovšem ve stavu hlubokého předklonu (jak se v tomto liší Češi např. od Poláků!). Právě tato mravní bída celé společnosti spolupracující na svém vlastním ujařmení výměnou za pohodičku a „klid na práci“, a nikoliv prohnilost režimu, vytvářela myslím onu charakteristickou zatuchlost 80. let, a právě ta byla pochopitelně tím, čím byl český člověk zároveň nejvíce zhnusen (byť si to nepřiznával) a od čeho se proto po převratu snažil co nejdokonaleji vnitřně distancovat. Každý si za tím účelem vytvořil svůj osobní mýtus o vlastním hrdinném vzdorování totalitnímu režimu, a tisíce a milióny těchto privátních mýtů se slily do společného mýtu národního, do kolektivního nadšení fingovanou mravní velikostí našeho vlastního českého národa, který dokázal „svrhnout komunisty bez prolití krve“, který má takovou mravní sílu, že ani nemusí zakazovat komunistickou stranu (neboť prý komunisté do pár let vymřou), a tak dále.

Součástí této kolektivní sebestylizace se logicky často stala i sebestylizace náboženská, neboť křesťanská víra byla vnímána jako protipól komunistické ideologie, a přihlášení k ní tedy představovalo nejúčinější prostředek, jak vytvořit svoji novou post-totalitní personu. Už na Letné se tisíce atheistů modlily Otčenáš, a podivně vysoká religiozita se projevila i při sčítání lidu v roce 1991. V té době zřejmě církve získaly pocit, že skoro všichni jsou „vlastně věřící“ (theologové přispěchali s Rahnerovým pojmem „anonymního křesťana“), a že až na vymírající zbytek komunistů česká společnost uznává křesťanství jako svoji samozřejmou a váženou součást.

V první polovině 90. let se to tak snad vskutku mohlo jevit. Ovšem s postupem doby, tak, jak se svoboda stávala stále samozřejmější a v zapomnění upadala hloubka a ostudnost univerzální normalizační kolaborace, tak také pomalu vyprchávala motivace pro onu antikomunistickou autostylizaci české společnosti a vyplouvaly na povrch její skutečné převažující ideály a hodnoty: ideály a hodnoty, které přijala za své nejpozději během uplynulých 50 let a které jsou pochopitelně poněkud materialistické. Dnes tento proces dospěl tak daleko, že velké procento společnosti si již jasně uvědomuje, že „normalizační idyla“ jeho skutečnému hodnotovému nastavení vlastně (až na pár drobností) vyhovovala velmi dobře, a nejen že to dává najevo ve volbách, ale stále více lidí nemá problém se k tomu přiznat i veřejně. Pokud existuje ve veřejném prostoru spor o hodnocení období normalizace, je to stále častěji spor o to, zda tehdy „bylo lépe“ – tj. zda režim tehdy člověku poskytoval nebo neposkytoval více materiálních požitků než dnes. Míra materiálního blahobytu se stala zcela samozřejmým jediným měřítkem.

K tomuto hluboce zakořeněnému převažujícímu hodnotového systému české společnosti ovšem patří i stále hůře skrývaná nenávist ke křesťanství, a to zejména institucionalizovanému, tj. církvím. Fakt, že slovo „nenávist“ je vskutku na místě, dokládá postoj české společnosti k církevním restitucím, které jsou zcela většinově chápány jako obrovský podvod a nespravedlnost, vnucený nám mafiánskou vládou ve spolku s temnými silami Vatikánu, přičemž tento postoj se opírá o argumenty, které mírou své absurdity vyrážejí dech a neomylně prozrazují své VUMLoidní ideové zdroje. Zkrátka, velká část, možná většina české společnosti dnes – možná aniž si to uvědomuje – nahlíží na křesťanské církve přesně tak, jak jejich obraz vykreslili komunističtí ideologové.

Kdo si tento fakt zatím ovšem odmítá přiznat, jsou samotní čeští křesťané, nebo alespoň jejich veřejní reprezentanti. Ti se totiž stále zuby-nehty drží onoho ideálu křesťanských církví jakožto vážené a uznávané součásti společnosti, jakožto partnera v „dialogu“; s kterýmžto ideálem je ovšem neslučitelný stav, kdy jsou církve (a zejména ta katolická) většinou společnosti pokládány za jedny z nejhorších zločineckých organizací v dějinách. Proto ačkoliv univerzální sebeklam české společnosti o vlastní více-méně-křesťanskosti už dávno vyprchal, mezi křesťany se udržuje dále, a oni nevynechají jedinou příležitost k tomu, aby si jej mohli potvrdit.

A tím se dostáváme k tomu, co české křesťany vede k tomu, aby „zachraňovali Ježíška“. Namlouvají si totiž, že atheistickým bojovníkům za pohádkovou postavičku jde „vlastně o totéž“, vidí po dlouhé době alespoň jedno téma, na kterém by se mohli s většinovou ateistickou společností shodnout, a nehodlají si tu příležitost nechat ujít.

V hloubi duše totiž správně tuší, že je jednou z posledních.

P.S.: Je ještě jeden důvod, proč se zachraňování Ježíška jeví jako zhola zbytečné. Marketingoví stratégové už dávno zjistili, že Santu Čechové nemají rádi (asi příliš připomíná Dědu Mráze), takže o něj člověk v předvánočním blázinci letos už téměř nezavadil.

[25. 11. 2012] Univerzálie ve scholastice

Knihu vydala Teologická fakulta Jihočeské univerzity jako supplementum časopisu Studia Neoaristotelica. K dostání za zvýhodněnou cenu v knihovně TF JU a ÚFaR FF UK.

[25. 11. 2012] Naše česká odrůda demokracie je vskutku unikátní.

Že v „demokratickém právním řádu“ už celkem běžně soudy rozhodují o takových otázkách, jako kdy člověk nabývá svých přirozených lidských práv, na to už jsem si jakž takž zvykl (neříkám, že jsem se s tím smířil). V českých podmínkách ale nyní dosáhne demokracie rozměru dosud nevídaného: Nejvyšší správní soud bude rozhodovat o tom, jak se počítají procenta!

[24. 11. 2012] Svátky demokracie jsou už měsíc za námi...

... ale kocovina zůstává. Také některé zajímavé otázky: je to demokratické, pořádat petice proti výsledkům demokratických voleb? Sám nevím – ale hledání cesty ven z této aporie s radostí přenechávám těm, pro které je demokracie nejspíše něco jako Idea Dobra: já jsem petici bez váhání podepsal, protože mi ani tak nesejde na tom, jakým mechanismem bude vybrán ten, kdo bude vládnout, ale zajímá mě především, ve jménu jakých principů a hodnot bude vládnout. A z principů a hodnot soudružky Baborové na mě jde hrůza.

Možná je ta kocovina přece jen k něčemu dobrá. Třeba k tomu, abychom si uvědomili, že demokracie jakožto mechanismus výběru vládců sama o sobě není hodnotou, ani úctu k hodnotám negeneruje, ale naopak ji pro svoji funkčnost předpokládá. Demokracie je prostředek – nástroj k dosahování skutečných politických dober, jako je např. svoboda či vláda práva. Stejně tak může ale tento mechanismus posloužit k nastolení (pseudo)hodnot zcela opačných, byť si tím zruší nutnou podmínku svého dalšího fungování.

Nevidím proto žádný důvod a tím méně povinnost akceptovat či tolerovat KSČM pouze proto, že je „součástí demokratického systému“. Ale ne proto, že bych se bál o demokracii (natož pak o její místní českou odrůdu). Bojím se o ty zbytky reálných hodnot, které si naše společnost ještě dokázala zachovat, bojím se komunistické nenávisti k těmto hodnotám.

[6. 10. 2012] Tak se nám blíží tzv. „svátek demokracie“.

Jsem také demokrat, proto se i můj občasný blog zapojí do předvolebního boje alespoň na poslední chvíli jedním skromným billboardem. Samozřejmě, že na straně Dobra.

[9. 5. 2012] Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic

[25. 4. 2012] Pokrok na pochodu

Žijeme prý v době postmoderní, která je antitezí moderny: na místo ideologie pokroku lidstva k lepším zítřkům popření jakékoliv dějinné ideologie, namísto jednotného scientistického výkladu podstaty světa nerozhodnutelná pluralita mýtů, namísto vědeckého popisu vyprávění příběhu...

Ono to ale s tou distancí postmoderny od moderny asi nebude tak horké. Postmoderna ve skutečnosti není popřením moderny, ale spíše jejím logickým vyústěním, které se nevzdává žádného z jejích skutečně elementárních východisek, ale stále na nich parazituje. To je samozřejmě teze, která by vyžadovala pečlivé a detailní zdůvodnění; já se zde ale omezím na jeden příklad – a tím je vztah postmoderny k ideji pokroku.

Zdálo by se, že že právě ideologie pokroku je to, co vzalo v postmoderně především za své – ale zdání klame. Postmoderna se sice explicitně vymezuje proti ideologiím všeho druhu a hlásá jejich radikální relativitu; pokud však budeme zkoumat, jaké je je vlastně sebeoprávnění postmoderny samotné, nenarazíme na nic jiného, než na tohoto starého známého. Typickou myšlenkovou figuru postmoderního intelektuála lze charakterizovat obratem „Dnes už nelze...“ (věřit v objektivní pravdu, v poznatelnost světa, být metafyzikem, věřit vědě, věřit v pokrok, věřit v trvalé hodnoty...). Proč „dnes už ne“? – Inu, protože dnes už jsme přece jinde, už jsme pokročili k lepšímu poznání toho, jak se věci mají. Aha!

Jak s námi ideologie pokroku cloumá, se nejnověji projevilo na kauze nového loga České televize. Myslím, že není pochyb o tom, že staré logo ČT bylo po všech stránkách geniální: dokonalá jednota formy a obsahu, maximálně jednoduché a sdělné, graficky čisté. Člověk se s údivem ptá, jaké vlastně mohou být důvody toto logo opustit – neboť na něm nelze nalézt žádné nedostatky.

A tu přichází odpověď: jde o „modernizaci celého systému vizuální komunikace televize veřejné služby“, která by měla být „v souladu se současnými trendy“, o „redesign původní značky České televize, její uzpůsobení dnešním potřebám“. Písmena ČT jsou „zjednodušena do podoby dvou grafických prvků, které pocitově příbuznost k původnímu logu zachovávají, ale z hlediska své formy působí modernějším a dynamičtějším dojmem“.

Už je vám to jasné? Smyslem modernizace loga je prostě to, aby bylo modernější. Modernizace pro modernizaci, vpřed, jenom vpřed!

Jeden rozdíl mezi moderním a postmoderním pokrokem bych však přece jen viděl. Postmoderní modernizátoři se totiž, jak vidno, už ani nepokoušejí namlouvat si, že vědí, kam se s pěnou u huby řítí a proč. Prostě pokrok – a basta!

[12. 4. 2012] Velikonoční rozhovor

( poskytnutý pro server aktualne.cz)

[21. 12. 2011] Trempoviny

Nedávno jsem na ně narazil, a zaujaly mě natolik, že si odkaz schovávám tady. Ano – jsou to jenom fotky, které pořizuje jeden tramp na svých toulkách. Chybí mi toulání…

[7. 11. 2011] Důsledky zanedbání studia logiky

[28. 10. 2011] Co se urodilo...

• „Klopotný návrat sakrální architektury“ – článek v RC Monitoru 8/14, str. 1o–15, reflektující přednášku ThLic. J. Kotase o sakrální architektuře.
• Scire Deum esse. Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy – kniha o filosofických souvislostech a významu Scotova důkazu Boží existence, kterou právě vydalo nakladatelství Kalich.
• Úvod do logiky aristotelské tradice – druhé vydání této učebnice vyšlo v nakladatelství Krystal OP.

[3. 8. 2011] Bestia triumphans na Šumavě

Laik odkázaný na „zasvěcené“ zprávy a komentáře v médiích (viz můj předchozí příspěvek) je často ve velmi obtížné pozici, pokud si chce udělat racionálně podložený názor na nějaký odborný problém. Zdůrazňuji – názor racionálně podložený, neboť prostě si udělat názor na základě okamžitého dojmu ze sledování Novy a četby Novinek.cz dokáže každý velmi snadno. Jsou však kauzy, kde se věc i na základě běžně dostupných mediálních informací jeví celkem jasně; a zdá se že takových kauz přibývá, tak jak drzost mocných padouchů roste. Jednou z nich je podle mého názoru případ tzv. „boje s kůrovcem“ probíhající v těchto dnech na Šumavě. Rozhodl jsem se proto zde shromáždit některé relevantní informace a odkazy – o čem svědčí, to nechť si vyvodí již každý sám:

• Stanovisko Akademie věd České republiky s odbornou argumentací a mnoha referencemi pro další studium
• Zpráva mezinárodní organizace ICUN o Šumavě, doporučující větší míru bezzásahovosti
• Dopis od účastníků z mezinárodní vědecké konference ECCB-2009, která se problémem Šumavy zabývala, premiéru Fišerovi
• Stanovisko Stínové vědeské rady NP Šumava (sdružení odborníků vyhozených Janem Stráským z Rady NP a dalších vědců)
• Rozhovor s prof. Josefem Fantou, předním českým lesníkem a světově uznávaným odborníkem na lesy v národních parcích

• Dopis České společnosti ornitologické předsedovi vlády
• Otevřený dopis o NP Šumava mnoha vědců i odborných institucí

[11. 7. 2011] Úpadek novinařiny na Českém rozhlase 6

Český rozhlas 6 by se rád pokládal za nástupnickou instituci úctyhodného Rádia Svobodná Evropa; a vskutku je třeba uznat, že je jedním z mála českých médií, které ještě lze s užitkem (a ovšem výběrově) sledovat. Nicméně i u této stanice již delší dobu pozoruji postupující bulvarizaci, jak pokud jde o formu, tak pokud jde o obsah. Jedním z dalších hřebíčků do rakve solidnosti této stanice pro mě představuje komentář Ivana Šterna „Hus, Viklef a moc“ v pořadu Názory a argumenty. Autor zde podává svoji vizi myšlenkového pozadí Husova procesu, která má ovšem tu vadu, že jde o téměř naprostý Šternův výmysl, který nemá s realitou začátku 15. století takřka nic společného. Následující text jsem zaslal jako kritický komentář do redakce; odpovědi jsem se zatím nedočkal.

Jako pravidlený posluchač ČRo6 jsem na jeho webu narazil na komentář Ivana Šterna „Hus, Viklef a moc“ a nestačil jsem se divit. Doposud jsem měl za to, že ČRo 6 je solidní stanice, nepodléhající jinak téměř všudypřítomnému novinářskému komplexu bohorovnosti, který autory zbavuje zábran, vyjadřovat se s pózou zasvěcenců nejen o věcech, kterým dobře nerozumějí, ale i o těch, které jsou pro ně po všech stránkách španělskou vesnicí. Zjišťuji, že jsem se zřejmě mýlil. Pan Štern má ve svém komentáři pravdu ve dvou bodech: ano, Hus skutečně byl realistou, kdežto většina jeho soudců nominalisty, a také vskutku Hus v Kostnici svoji při prohrál. Zbytek komentáře jsou ovšem Šternovy fabulace, jejichž nehoráznost bere dech.

Vezměme to po pořádku. Štern představuje spor mezi realisty a nominalisty jako spor mezi kritiky a obhájci „dogmat církve“ – to je ovšem nesmysl. Dva největší scholastičtí teologové, na které se mimo jiné i Husovi soudci odvolávali, totiž Tomáš Akvinský a Jan Duns Scotus, byli realisté; zato jediný známý radikální nominalista Roscellinus byl přinucen se své pozice vzdát kvůli jejím teologickým důsledkům, a pozdější „kníže nominalistů“ Vilém Ockham byl z církve vyobcován. Zkrátka, v rozporu s tím, co sugeruje Štern, se hranice mezi realismem a nominalismem naprosto nekryje s hranicí mezi pravověrností a kacířstvím. Spor nominalistů s realisty je spor filosofický, nikoliv věroučný, byť některé radikální formy obou extrémů mohou mít věroučně nepřijatelné důsledky – jako u radikálního nominalisty Roscellina, či radikálního realisty Viklefa.

Dále: Štern vykresluje středověké nominalisty jako jakési křížence novokantovců s logickými pozitivisty: podle nich prý teprve náš jazyk dává světu jeho tvářnost, sám v sobě svět svoji „podstatu“ nemá. To je ovšem pozice, kterou by jak středověcí realisté, tak středověcí nominalisté pokládali za čirou absurditu, za něco „doslova směšného“. Oba tábory byly – na rozdíl od mnoha současných myslitelů – přesvědčeny o tom, že (Šternovými slovy) „svět kolem nás opravdu existuje nezávisle na nás, má vlastní opodstatnění, svůj smysl, a na nás je, abychom je postupně objevovali a odhalovali“. Myšlenka, že by jazyk nebo naše myšlení světu cokoli vtiskovaly, byla celému scholastickému myšlení naprosto cizí (a není ostatně ani příliš dobře slučitelná s katolickou vírou).

Spor realistů s nominalisty spočíval v něčem jiném: byl to spor o to, jak interpretovat význam obecných termínů našeho jazyka, jako jsou například termíny „člověk“, „živočich“ nebo „těleso“. Velmi zjednodušeně řečeno: Realisté měli za to, že obecnosti v jazyku odpovídá také jakási obecnost ve skutečnosti, takže například obecnému slovu „člověk“ odpovídá v realitě obecná lidská přirozenost, která je nějakým způsobem skutečně přítomna v jednotlivých lidech (jak přesně, o to se vedly spory). Nominalisté naopak existenci obecnin v realitě popírali. V Husově době se však už nevyskytovali nominalisté radikální, kteří by jako Roscellinus tvrdili, že obecnost je výlučně dílem jazyka či „slova“. Podle nejvlivnější Ockhamovy pozice jsou obecné především naše pojmy. Ockham si pojmy představoval jako myšlenkové znaky, které věrně reprezentují realitu, a na rozdíl od slov na nich není nic konvenčního. „Obecným“ pak nazýváme takový pojem, který označuje více než jednu individuální věc. Rozhodně to tedy není ve středověkém nominalismu tak, že by naše pojmy do reality něco vkládaly, nějak ji formovaly: Právě naopak – pojmy podle Ockhama vznikají přímým působením již v sobě určité reality na naše poznání, které se tímto realitě přizpůsobuje. Jak pro realisty, tak pro nominalisty zde tedy realita již vždy je, zcela hotová a vymezená, a naše myšlení a následně jazyk mohou tuto určitost pouze správně nebo chybně reflektovat. Rozdíl mezi těmito pozicemi (a jejich různými odstíny) spočívá pouze v odpovědi na otázku, zda a v jakém smyslu jsou součástí této reality také obecniny.

Štern ovšem potřeboval vykreslit nominalisty jako zastánce názoru, že teprve slovo konstituuje podstatu skutečnosti, a ztotožnit nominalismus s „církevními dogmaty“, aby na tomto vyfabulovaném základu mohl dále rozvíjet svoji chiméru Církve jakožto instituce, která skrze kněze v roli polobohů dodává z Božího pověření svým „ovečkám“ potřebná slova a tím jim nejen poskytuje kýžený přístup ke smyslu světa (který ovšem realitě navzdory sama konstruuje), ale také je – samozřejmě, jak jinak – ovládá a utiskuje. Bez Šternovy karikatury nominalismu a Šternem vymyšleného ztotožnění nominalismu s pravověřím by totiž Šternova karikatura Církve nemohla být snadno předvedena v této roli, kterou jí tento novinář ve své mediální mystifikaci přisoudil. Protože karikatura Církve, to je samozřejmě to, o co v celém komentáři jde. Posluchač má být, jak je při příležitosti Husova výročí zvykem, opět utvrzen ve svém povědomí o tom, o jak tmářskou a směšnou instituci se jedná. Jaké prostředky k tomu poslouží, na tom zřejmě nesejde.

Mrzí mě, že už ani ČRo 6 zřejmě nedisponuje mechanismy, které by zabránily takto zoufalému novinářskému selhání. I kdyby totiž všechny ty nepravdy pan Štern napovídal bez zlé vůle, z pouhé neznalosti, svědčilo by to na jeho straně o nedostatku buď soudnosti, anebo skrupulí, pokud jde o otázku, o čem si mohu dovolit kompetentně psát a o čem nikoliv. Obojí jej jako novináře diskvalifikuje.

[29. 5. 2011] Bída filosofie v Německu?

V německém časopisu Tagespost byla 19. 5. 2011 zveřejněna stať Johannese Seibela: „Bída filosofie v Německu“. Autor, známý filosof, si v ní stěžuje, že Němci opouštějí tradici transcendentálně idealistické filosofie a věnují se čím dále tím víc filosofii analytické. Autor v tom vidí úpadek německého ducha, který se od hloubek transcendentalismu odvrací k ploché, evropským filosofickým kořenům vzdálené filosofii empiristického zaměření. Na Seibelův článek reagovalo v dalších číslech časopisu několik čtenářů. Jednu krátkou, ale pádnou odpověď z pera dr. Rafaela Hüntelmanna, ředitele renomovaného nakladatelství Ontos Verlag, uvádím níže v překladu prof. Stanislava Sousedíka. Podle jejího autora má bída německé filosofie zcela jiné příčiny.

Rafael Hüntelmann: Bída filosofie má jiné příčiny

Příspěvek Johannese Seibela není řečí ve prospěch obnovy německé filosofie, nýbrž jen ve prospěch znovuoživení dávno vyvrácené, antirealistické transcendentální filosofie, jež se správně pochopenou transcedencí nemá vůbec nic společného. Právě tato od Kanta pocházející a na něj navazující filosofie přispěla víc než všechny jiné filosofické směry k rozkladu ontologie a metafyziky a k tomu, že byla otázka po Bohu vypuzena do oblasti pouhé víry, protože je prý racionálně nezodpověditelná.

Idealismus zablokoval filosofii přístup k realitě a zabydlel se v pouhé sféře myšlení, kdežto v rámci analytické filosofie byla znovu nastolena diskuse o realismu: většina stoupenců tohoto směru se považuje za realisty. Byla to právě Seibelem tupená analytická filosofie, jež opět uvedla ontologické a metafyzické problémy do současné filosofické diskuse.

Krom toho stačí nahlédnout do seznamů přednášek konaných na německých univerzitách, abychom si uvědomili, jak silně tu jsou Kantova filosofie, filosofie německého idealismu a Heidegger, přes vzrůstající vliv analytické filosofie, dosud stále zastoupeny. Zatím co Seibelem tak vychvalovaná transcendentální filosofie scholastikou hluboce pohrdá, je to právě analytická filosofie, díky níž Aristoteles, tomismus a scholastika dnes nabývají ve filosofickém bádání opět významu. Bohužel tomu tak dosud není v Německu, a to právě pro přetrvávající vliv transcendentální filosofie.

Nejnepochopitelnější ze všeho je Seibelova výtka, že se analytické filosofii nedostává  náležitého založení. Ve skutečnosti jsou to transcendentální filosofické systémy, které se uzavírají do sebe a činí každou kritiku zvenčí nemožnou, zatím co v rámci analytické filosofie se vedou autentické filosofické disputace v klasickém stylu, a to s užitím přísné argumentace založené na základech všeobecně přijímané logiky. Odkud Seidel čerpal své informace o analytické filosofii, je mi záhadnou. Krom toho nepochází žádný z jím jmenovaných módních „talk-show“ filosofů z oblasti analytické filosofie.

Vše, co jsem tu napsal, nemá sloužit k zastírání bídy současné německé filosofie. Jenže příčinou této bídy zřejmě není analytická filosofie.

Co k tomu dodat? Jeden komentář bych měl. Je velmi lákavé postavit výše referovaný rozruch na filosofické půdě vedle rozruchu způsobeného nedávným „memorandem německých katolických teologů“. Co nám takové porovnání říká o německých teolozích a filosofech? Inu, asi toto: Když na poli teologie začne zloděj křičet „chyťte zloděje“, nenajde se zatím skoro nikdo, kdo by se mu postavil (maximálně se začne diskutovat o tom, zda zloděj běžel kolem sloupu zleva nebo zprava). Zato na filosofické půdě se již, jak je vidět, ledy pohnuly.

[21. 3. 2011] Na aktuální téma...

Zde se prokliknete k mému komentáři pro Rádio Vatikán, který se vysílal v neděli 13. března 2011. Je o tom, jaký je rozdíl mezi zelím a umělými potraty. V sobotu 26. března (den po slavnosti Zvěstování Páně) se koná v Praze už 11. Pochod pro život. Chápu, že jde o akci, jejíž způsob provedení či „atmosféra“ nemusí každému úplně „sedět“ (mně to nemusí nikdo vysvětlovat). Ovšem kdyby měl člověk čekat na veřejnou akci, kterou někdo jiný uspořádá přesně podle jeho gusta, tak to by se asi nedočkal. A mlčet už dál nechci.

[23. 2. 2011] Poznámka k jednomu memorandu

Německým katolickým prostředím již nějakou dobu hýbe tzv. „Memorandum profesorů katolické teologie“. Mezitím se sice ukázalo, že podobně jako u Velké Říjnové Socialistické Revoluce, která nebyla ani velká, ani v říjnu, ani socialistická a ani nebyla revolucí, podepsaní často nejsou ani profesoři, ani katolické teologie. Avšak nebuďme puntičkáři. To, o čem chci psát, není ani pochybná autorita autorů memoranda, ani jeho obsah. Ten se ostatně ničím neliší od jiných podobných pokrokových manifestů, které stárnoucí německé liberálně-katolické kruhy čas od času pod různými záminkami (tentokrát to byly tzv. skandály pedofilních kněží) produkují, přičemž témata jsou již nějaký ten pátek stále stejná: svěcení žen, homosexuální partnerství, demokratické řízení církve, „modernizace“ liturgie a tak dále, včetně obligátního závěrečného etického onálepkování oponentů („máte strach a malou víru“). Nic nového pod sluncem, nic, co by zasloužilo nějakou zvláštní pozornost – byť komentář Krysztofa Bronka v RC Monitoru (str. 5) je brilantní a stojí za přečtení, mimo jiné proto, že uvádí na pravou míru některé mylné dojmy, které by si ze situace mohl odnést povrchní pozorovatel.

Memorandum mě však zaujalo jako exemplární případ jisté formy či stylu vyjadřování, typického pro liberální katolické intelektuály a postupem času vybroušeného až k dokonalosti. V čem tento styl spočívá? Stručně řečeno, jedná se umění vyjadřovat se tak, aby všichni pochopili, co chce autor ve skutečnosti sdělit, přitom si však dát dobrý pozor, aby to ve skutečnosti nezaznělo, aby zmíněné vyjádření bylo verbálně naprosto nenapadnutelné. Eufemisticky se tomuto způsobu vyjadřování říká „kulantnost“, politicky nekorektní, avšak přiléhavější přiléhavější termín je „slizkost“.

Podívejme se na příklady. Píší-li například autoři toto:

Vysoké církevní hodnocení jak manželství, tak bezmanželského (celibátního) způsobu života se nezpochybňuje. To však nedovoluje odmítat takové lidi, kteří lásku, věrnost a vzájemnou péči odpovědně prožívají v partnerství s člověkem stejného pohlaví anebo jako rozvedení a znovu sezdaní.

všichni vědí, že jim jde o církevní uznání legitimity homosexuálního partnerství a o připuštění osob žijících v církevně neplatném manželství ke svátostem. Nic z toho se ovšem v dané větě doslova neříká! Autoři pouze požadují, abychom dotyčné osoby „neodmítali“ – a kdo by chtěl hájit z křesťanských pozic „odmítání“ bližních, že?

Jiný příklad:

Církev potřebuje v církevních služebných úřadech i ženaté kněze a také ženy.

Pouze mimoň by se nedovtípil, že je zde vyjádřen již tradiční liberální požadavek na svěcení žen, ze strany církve vícekrát definitivně zamítnutý jako překračující pravomoc udělenou Církvi Kristem. V textu však přesto nic takového nestojí – copak nemáme i jiné „služebné úřady“ v Církvi než ty, které vyžadují svěcení? A co na tom, že ve všech jiných už ženy dávno běžně slouží, takže vzhledem k nim by onen požadavek poněkud pozbýval smyslu.

Takto by se dalo pokračovat, případně exponovat i rafinovanější sofismata textu memoranda. Je však otázka, zda za tak pečlivou pozornost zmíněný text stojí. Sám za sebe si na ni odpovídám negativně, a proto svoji glosu končím zde.

[13. 2. 2011] Spor o brutální fotografie

Tomáš Machula na svém blogu uveřejnil článek Svoboda volby versus svoboda projevu, v němž mimo jiné kritizuje metody boje proti potratům hnutí Stop genocidě těmito slovy:

Hnutí Stop genocidě postupuje poměrně radikálně a brutálně zobrazuje průběh i následky potratu. To se řadě lidí nelíbí a musím říct, že mě také ne. Jestliže jsem proti znásilnění nebo prostituci, myslím, že proti nim můžu agitovat a bojovat i jinak než ukazovat veřejně na ulici či internetu filmy nebo fotky, jak na nich chlap znásilňuje nějakou ženu nebo jak se nějaká prostitutka či prostitut „prodávají“. Podobně hrůzu reality koncentračních táborů není třeba zobrazovat na bilboardech v ulicích. Ano, ať existují dokumentace, popisy, filmy, fotografie, ale ať jsou na přiměřených místech. Když si půjčím knihu o potratech, ať je tam vše zdokumentováno. Ale vystavit velkoplošné fotografie roztrhaných tělíček před školou? V Českých Budějovicích tuhle výstavu udělali před Biskupským gymnáziem, které je 8 leté, takže tam chodí děti už od 10 let. Je to vhodné? Pak se velice divili, když se od bohulibého boje proti potratům vedení církevního gymnázia postavilo. Nepostavilo se proti boji s potraty, ale proti nevhodnému vystavování brutality na ulici. S brutalitou se smířit nejde, ale když ji budeme cpát lidem na obrázcích až pod nos, tak se jí nezbavíme.

…

Potraty jsou zvrhlost a morální skvrna na tváři naší civilizace. Bojovat proti nim je třeba, ale účel nesvětí prostředky. Domnívám se, že normálně cítící lidé mají k metodám hnutí Stop genocidě své legitimní výhrady.

S Tomášem Machulou se shoduji v rozhodném odsuzování interrupcí. Shoduji se s ním dále v principu, že účel nesvětí prostředky. Přesto se však domnívám, že jeho odsuzování explicitního zobrazování interrupcí jako metody boje proti potratům není racionálně podložené. Jak to?

Etický princip účel nesvětí prostředky říká, že nelze ospravedlnit páchání zla jakkoli dobrým účelem. „Pácháním zla“ se zde přitom míní jednání mravně zlé, neboli tzv. vnitřně zlý skutek: tj. skutek, který je samotnou svojí povahou v rozporu s mravním zákonem, a proto není za žádných okolností mravně přípustný. Od takto definovaného mravního zla je třeba odlišovat pouhé zlo fyzické, což je zhruba řečeno jakákoliv negativní skutečnost, cokoli, co je v nějakém ohledu nežádoucí.

Že se princip účel nesvětí prostředky vztahuje pouze na mravní zlo a nikoliv na zlo fyzické, je intuitivně zřejmé z příkladů: pokud by totiž tento princip zakazoval i páchání pouhého fyzického zla za dobrým účelem, nesměl by nikdy žádný zubař traht zuby, žádný chirurg amputovat končetiny, dokonce ani zaměstnanci kosmetických salónů by nesměli provádět bolestivou depilaci. Vykládat tento princip takto široce je tedy naprosto absurdní: intuitivně víme, že působit fyzické zlo je přípustné, nebo i mravně závazné, pokud se takto zabraňuje nějakému většímu zlu nebo se působí přiměřené dobro. V případě pouhého fyzického zla tedy přiměřený účel jednoznačně prostředky světí!

Je nepochybné, že vystavování explicitních fotografií interrupcí je nějaké zlo: lidé, kteří se na takové fotografie dívají, jsou znepokojeni, není jim to příjemné, malým dětem to možná může uškodit i nějak vážněji (byť o tom si dovolím vyjádřit silnou pochybnost v době, kdy realistické ztvárnění brutálních masakrů je běžnou součástí dětem volně dostupných počítačových her, filmů, webových stránek…). Je však takové jednání zlem mravním? Jedná se skutečně o vnitřně zlý skutek, jednání, které svojí povahou odporuje mravnímu zákonu, které je ze své povahy nezpůsobilé být zaměřeno k jakkoli dobrému cíli – tak jako například vražda?

Zdá se mi jasné, že nikoliv. Za prvé proto, že jsem ještě neviděl argument, který by se něco takového pokoušel dokázat. Za druhé proto, že šíření znepokojujících až šokujících informací o nějakém zlu je v jiných případech pokládáno za zcela legitimní způsob boje proti takovému zlu. Dojde-li k živelní katastrofě, jsou to šokující popisy a fotografie lidského utrpení, které vyprovokují humanitární sbírky. Provede-li nějaký zločinný režim represi na svém obyvatelstvu, je opět první starostí opozice poskytnout informace o brutalitách, které se dějí, a tím vyburcovat světovou veřejnost. Dodnes se školákům ukazují fotografie z nacistických koncentráků a promítají se jim dokumentární filmy, aby lépe pochopili hrůzu nacismu. Ve všech těchto případech se publikování těchto šokujících informací, fotografií a záběrů pokládá za zcela legitimní, ba chvályhodnou osvětu, novináři za ně dostávají ceny. Všeobecný smysl pro morálku není nijak pobouřen, právě naopak.

Zdá se tedy zřejmé, že zveřejňování šokujících fotografií interrupcí nemůže být odsouzeno jakožto mravní zlo na základě principu účel nesvětí prostředky. Je-li na této praxi něco mravně špatného, pak tato špatnost může spočívat pouze v nepřiměřenosti užitých prostředků vzhledem k danému cíli. Ale i na tomto základě je obtížné toto jednání odsoudit, shodneme-li se na tom, že interrupce je svévolné usmrcení nevinné lidské bytosti (a to se s Tomášem Machulou nepochybně shodneme). Je-li tomu totiž tak, pak současná praxe interrupcí představuje nejen masivní fyzické zlo, nesrovnatelné co do počtu obětí s jakoukoliv přírodní katastrofou v dějinách, ale zejména a především zlo mravní: jedná se jednoduše o společensky tolerované vraždění jedné skupiny lidí. Je těžké mít za to, že bránění tomuto zlu není dostatečným ospravedlněním oné újmy, kterou utrpí školáci, kteří díky oněm obrázkům pochopí, o jakou hrůzu se v případě potratu jedná. Řekněme, že by se v nacistickém Německu podařilo zorganizovat akci, při které by se před školami vystavovaly šokující fotografie z koncentračních táborů. Také by Tomáš Machula protestoval? Nebo by naopak organizátory pokládal za hrdiny?

Je ještě jeden potenciální důvod, na jehož základě by mohl někdo podobnou kampaň odsuzovat: a sice nikoliv pro nemravnost, ale pro neefektivnost. Pokud by se ukázalo, že ony fotografie nijak podstatně potratům nebrání, ale pouze šokují, pak by toto zlo zřejmě rovněž nemohlo být legitimně ospravedlňováno odvoláním na dobrý cíl, kterému slouží. Ani tento důvod však neobstojí. Za prvé, je otázkou, zda samotná hodnota předané informace, hodnota pravdivého poznání, není dobrem, které vyvažuje všechny ty nepříjemnosti s touto informací spojené. Za druhé, zkušenosti ukazují, že zvolený způsob boje skutečně efektivní je. Podobně jako v nacistickém Německu u vyvražďování Židů je totiž i u interrupční praxe systematicky skrývána pravá podstata věci, eufemistický newspeak vytváří virtuální realitu, která zabraňuje tomu, aby si potenciální oběti této manipulace vůbec uvědomily mravní rozměr celé záležitosti. Součástí tohoto systematického potlačování veřejného svědomí je i snaha na základě pokrytecké pseudo-etické argumentace volné šíření informací o hrůze interrupcí tabuizovat. Ukázat pravý stav věci v jeho hrůzné nahotě je proto nanejvýš žádoucí, bojuje se tím proti jedné z hlavních příčin všeobecné tolerance tohoto zla. Mnohé z šokovaných „obětí“ akcí sdružení Stop genocidě dosvědčují, že seznámení s prezentovanými informacemi zásadně změnilo jejich postoj k potratům. Ale i kdyby se tímto způsobem podařilo zabránit usmrcení pouhé jedné jediné nenarozené lidské bytosti, nebylo by to dost?

Tomáše Machuly si velmi vážím jako kolegy filosofa i jako svého šéfa. Jeho kritiku metod sdružení Stop genocidě však musím odmítnout jako racionálně neudržitelnou.

DISKUSE:

Z dopisu p. Romana Kopečného (2. 3. 2011): Protože si argumentaci TM pamatuji, a taky mě nepřesvědčila (i když obvykle jeho stanoviska sdílím), s chutí jsem si Vaše stanovisko přečetl. A je to asi prvně, kdy se někdo pokusil vypořádat s tvrzením „účel nesvětí prostředky“ (a nesmetl je jako postulát). Jako by právě neplatilo, že mravní hodnotu jednání určuje jeho cíl (účel). Pochopitelně za podmínky přiměřenosti. Osobně si myslím, že v sekularizované společnosti v analogických případech k tomuto případu není jiná cesta, než pokusit se šokovat (a upozorňuji, že s uvedenou kauzou nemám nic společného ani přímo, ani nepřímo). Obecně přece platí, že aby něco působilo, musí to být působící v daném chronotoponu na daného jedince. A je vidět, že uvedená aktivita působila - v opačném případě by se o ní vůbec nevědělo.

Odpověď LN (3. 3. 2011): Děkuji za pozitivní ohlas. Polemizoval bych nicméně s Vaším tvrzením, že mravní hodnotu jednání určuje cíl. Z tohoto předpokladu vychází celá velká rodina etických koncepcí, které se označují jako utilitaristické, teleologistické nebo konsekvencialistické. Jejich společnou známkou je, že odmítají přisoudit lidskému jednání nějakou vnitřní mravní hodnotu, ale naopak tvrdí, že hodnota jednání je odvozena toliko vnějškově z cíle, zamýšlených či předvídatelných důsledků, apod. Myšlenka odvozovat hodnotu jednání z cíle je na první pohled jistě velmi lákavá: jednat morálně podle této koncepce znamená maximalizovat dobré následky svých skutků, což vyhlíží velmi ušlechtile. Problematickým důsledkem takových teorií ovšem je, že nemohou existovat žádné univerzálně platné mravní normy vztahující se k nějakým typům jednání – libovolné jednání totiž může být teoreticky ospravedlněno přiměřeným účelem, a tedy neexistují vnitřně zlé skutky, a tedy ani univerzálně platné mravní zákazy. Mravní činitel je tak vlastně ponechán na pospas každé jednotlivé situaci, musí vždy znovu a znovu provádět onen kalkul důsledků a nemůže se v posledku opřít o žádné obecné mravní principy. Vzniká dokonce otázka, zda je takový kalkul de facto vůbec proveditelný, zda lze tímto způsobem vůbec dojít k nějkému definitivnímu mravnímu ohodnocení nějakého zamýšleného jednání. K tomu, aby bylo možné posoudit hodnotu cíle, je třeba zvážit, k jakým dalším důsledkům jeho realizace povede, a u nich opět, a tak dále – takže se zdá, že v principu toto zkoumání nelze nikdy ukončit.

Pronikavou analýzu a kritiku podobných etických teoriích podnikl papež Jan Pavel II. v encyklice Veritatis splendor, kap. 2, 4, tj. od § 71. Shodně s ním (a s naukou katolické církve) se domnívám, že teorie podobného typu jsou založeny na závažném omylu: přehlížejí, že pro mravní hodnotu skutku je určující nikoliv jeho cíl, nýbrž jeho předmět: tj. způsob jednání, který je bezprostředně předmětem mé volby. Lidské skutky tak mají svojí mravní hodnotu v zásadě „zevnitř“, ze své vnitřní povahy; cíl samozřejmě může nějak hodnotu skutku ovlivnit, v zásadě je však mravní druh skutku dán již jeho předmětem, resp. vztahem předmětu k cíli lidského života, tj. k dobru, kterého má člověk jako člověk dosáhnout. Zcela bez ohledu na cíl jednání totiž můžeme říci, že některé typy jednání ze své povahy napomáhají k dosažení posledního cíle člověka, jiné k poslednímu cíli alespoň lze nějak zaměřit, a ještě jiné jsou ze své povahy k poslednímu cíli člověka nezaměřitelné. Tato poslední skupina představuje právě tzv. „vnitřně zlé skutky“, typy jednání, které jsou ze své povahy neschopné stát se prostředkem k lidskému dobru, a proto je jejich přímá volba vždy a za všech okolností mravně nepřípustná. Právě těchto typů jednání (a ovšem pouze těchto typů) se týká princip účel nesvětí prostředky, který je tudíž zcela legitimním, ba velmi důležitým mravním principem.

[9. 1. 2011] Jeden neumělecký nezážitek

Často se setkávám s názorem, že člověk by neměl kritizovat či odsuzovat něco, co sám neviděl, nezažil, nezkusil. Tento názor nesdílím. Nemyslím si, že by člověk musel vyzkoušet marijánku, aby měl právo si myslet, že hulit ji je hloupost, nebo přečíst Šifru Mistra Leonarda, aby si o ní mohl oprávněně myslet, že nestoji za čtení. Život je příliš krátký a čas je příliš cenný.

Přesto jsem se nedávno osobně vydal na výstavu moderního umění, konkrétně do galerie DOX na výstavu finalistů a laureátů ceny Jindřicha Chalupeckého. Říkal jsem si: když od ní nebudu nic očekávat, alespoň se můžu nechat pozitivně překvapit. Překvapen jsem byl ovšem spíše tím, že své předsudky o tom, co se nazývá „moderní umění“, jsem nebyl nucen si opravit ani za mák.

Nechme stranou staromódní představu, že atributem umění je krása. Rezignujme na pátrání po snad adekvátnějších, ovšem mnohem obtížněji uchopitelných charakteristikách, jako je estetická či umělecká hodnota, po vzoru T. Kulky. Zdá se mi, že jakýmsi elementárním požadavkem na umělecké dílo – a vlastně podmínkou toho, abychom něco považovali vůbec za dílo jakéhokoliv druhu – je, že si při pohledu na ně řekneme: ano, ten člověk něco umí. To, co vytvořil, by hned tak někdo nedokázal. Nebo by to možná dokázal vytvořit, ale ten zajímavý nápad by hned tak někdo neměl. Když už to není ani krásné, ani umělecké, měli bychom aspoň mít pocit, že to tak říkajíc „stojí za to“, že dotyčný výtvor svojí existencí alespoň nějak ospravedlňuje úsilí, čas a prostředky věnované na jeho vytvoření.

Nic z toho se o většině vystavených (arte?)faktů říci nedá. Jeden umělec za umělecké dílo prohlásil jakousi sbírku veteše, zřejmě nějak umělecky naaranžovanou, ovšem kdyby byla naaranžovaná úplně jinak, bylo by to asi jedno. Jiný vystavuje pavučinu z dámského prádla. Jak nápadité a hlubokomyslné – to by skutečně nikoho jiného nenapdlo (resp. nikoho jiného než moderního umělce by asi nenapadlo věnovat tvrobě něčeho takového svůj čas, a ještě to pak vydávat za umění). Další umělec zřejmě právě objevil princip literatury – dovedl prý totiž do důsledku metodu konceptuálního umění a svoji instalaci nezrealizoval, ale pouze jakýmsi impresionistickým způsobem popsal v textu přilípnutém na sloup. Jiný umělec vystavuje Ladovy kresby upravené jako hanbaté obrázky; Ladovi dědici se s ním ovšem soudí, což slečna podávající k výstavě odborný výklad pokládá za doklad trvání umělecké nesvobody v České republice. Proto je také toto „dílo“ za symbolickou plentou – ne snad proto, že by mohlo někoho šokovat či pohoršovat (zde nešokuje ani nepohoršuje nikoho nic, doslova cokoliv je předmětem minimálně zdvořilého zájmu). Další umělec „zkoumá hranice umění“ tak, že nechává umělecká díla vytvářet náhodně se pohybujícími větvemi, hodinami, které občas udělají čárku (když jsem si ovšem dílo prohlížel já, z této insalace už bohužel vypadla tužka, takže čárky se nekonaly – asi bych se měl cítit ochuzen) atd. Ještě jiný umělec nedodal dílo, ale pouze navrhl výstavní panely: tři rovnoběžné bílé zdi vzrůstající výšky. Ještě jiný umělec vystavovat odmítl, neboť má jakousi zásadní názorovou rozepři s jiným vystavujícím umělcem, Davidem Černým. Nevadí, kurátoři vystavili alespoň jeho dopis, kde své důvody vysvětlil. Anything goes.

Letošní Chalupeckého cenu obdržela dvojice autorů, která vystavila několik poloshnilých dřevěných forem nalezených v bývalé Poldi Kladno, které autoři jen trochu natřeli různými barvami:

Jedná se, jak jinak, o konceptuální umění. Jeho hlavní myšlenku ovšem autoři podle vlastních slov „nejsou schopni blíže popsat“. No dobrá, nebuďme šťourové, jistě tam nějaká je, jinak by přece nevyhráli tak prestižní uměleckou cenu.

Jediné dílo, které mě skutečně pozitivně zaujalo, je práce jednoho z letošních finalistů Václava Magida. Autor pomocí kombinace fiktivního životopisu a grafické instalace vytváří čtyři různé archetypy moderního umělce. Dílo, které na první pohled vypadá značně naivně a prvoplánově, je ve skutečnosti krutou a přesnou sondou, odhalující skrze groteskní, leč inteligentní ironii lesk a bídu celého moderního umění s jeho vybičovanou snahou o to, vyslovit něco zásadního, radikálně nového, nekonvenčního atd., která ovšem končí v banalitách stále banálnějších a poslání umělce se tak jeví jako stále absurdnější. Spása nekyne odnikud.

Nejsem si samozřejmě jist, zda autor své dílo takto mínil. Možná je to celé jen hra na vážné sdělení, nevím. Pro mě ovšem toto dílo představovalo jakoby autoreflexi výstavy jako celku.

[29. 12. 2011] Dudlaj dudlaj dudlaj dááá!

Velká část české populace, ať věřící či nevěřící, ještě stále dochází na Štědrý večer na tzv. „půlnoční“ – vigilii slavnosti Narození Páně. Věřící menšina z této masy přichází oslavit narození Ježíše Krista, vtěleného Slova, jež bylo na počátku u Boha a jež bylo Bůh. Zbylá většina přichází – vlastně nevím proč. Nalokat se něco „vánoční atmosféry“? Rozchodit příliš velkou porci bramborového salátu (pro což mám mimochodem hluboké pochopení, protože ho také miluju)? Poslechnout si koledy? Ten poslední uvedený hypotetický motiv může znít trochu absurdně – člověk by řekl, že průměrný účastník předvánočního nákupního šílenství (kterého se, pochopitelně, také účastním) musí mit koled již plné zuby. Ale přesto – v církvi jako by panovalo jakési automatické přesvědčení, že právě především koledy jsou to, co je předmětem poptávky této abnormálně početné vánoční klientely.

Pokud jste neměli výjimečné štěstí (anebo prozíravost) a nebyli jste např. na latinské chorální bohoslužbě v Praze u sv. Havla, asi jste to i letos také zažili: kostel (především v zadní polovině) natřískaný, přestože lidé neustále proudí ven i dovnitř, ministranti u vchodu rozdávají texty těch nejprofláknutějších koled, nezvykle bodrý celebrant neustále opatrně (a celkem marně) povzbuzuje přítomné ke zpěvu, a na závěr je (celkem nezaslouženě) chválí, s tím, že „příště už to bude určitě lepší“.

Mému příteli muzikologovi Tomáš Slavickému se nedávno (v soukromé diskusi) podařilo velmi pregnantně vyjádřit, oč tu skutečně jde; s jeho svolením se chci s vámi o jeho vhled podělit:

Obchodníci už dávno pochopili, že když přenesou do tržnice trochu atmosféry kostela, lidi jim lepší kupují. Teď někdo zkoumá, proč při tom lidé lépe kupují, a chce to mít v kostele, když to takhle dobře funguje v tržnici.

Ano, je to tak. Prvořadým cílem faráře je, mít plný kostel. I hledá, co by tak koho do kostela přivedlo, respektive, co by přišedšího nejméně pravděpodobně z kostela vypudilo. „Mládež“ údajně „přitáhne“ tzv. „rytmická hudba“ – zavedeme tedy rytmickou hudbu. Konzumenta vánoční atmosféry nevypudí důvěrně známé koledy, budeme tedy před evangeliem o narození Syna Božího zpívat „Dudlaj dudlaj dudlaj dá, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati“. Jen aby za rok přišli zase! Proto je nebudeme otravovat nepochopitelnou liturgií (to odbudeme co nejrychleji, 3. eucharistická modlitba bude stačit), nezvyklou hudbou, náročným kázáním. Nebudeme je pokud možno vůbec iritovat vznášením jakýchkoliv nároků. Už vůbec jim nebudeme vnucovat nějakou svoji pravdu o vtělení Slova. Chtějí koledy – dostanou je! A pokud možno pěkně tak, jak je důvěrně znají z hypermarketů, aby se cítili dobře. V té nejkýčovitější, nejneliturgičtější podobě. Využijme této snad poslední příležitosti, kdy sekulárního člověka ještě vůbec zajímá něco, co má svůj (pravda již poněkud těžko rozeznatelný) původ v Církvi! A – jak zní heslo současné pastorace – hlavně neodradit!

Přes to všechno má farář pocit, že by těm lidem, když už přišli, měl alespoň něco předat. Kdyby to zkusil s pravdami víry, tak by příště už přijít nemuseli (resp. tak ho o tom přesvědčili současní teoretikové konceptu „nádvoří pohanů“). Tak je aspoň naučí ten refrén od „Půjdem spolu do Betléma“ a odchází domů s hřejivým pocitem pastoračního úspěchu.

Lidé odcházejí také. Obvykle prý do nočních barů, kde pokračují ve vánočním tahu až do rozbřesku. Co jim také zbývá, když sama sůl pozbyla slanosti?

[17. 11. 2010] Národní pouť katolíků do Říma…

…byla, jak se zdá, velkým úspěchem, na kterém měla lví podíl profesionální liturgická příprava – tentokrát v režii Společnosti pro duchovní hudbu (personifikované Jiřím Kubem). Ukazuje se, že to přece jen jde i jinak, než v Boleslavi, a ani to moc nebolí. Zvlášťe sympatická a nadějná je pak skutečnost, že v ad hoc utvořené schóle měli významný podíl mladí hudebníci, z nichž je třeba na prvním místě vyzdvihnout profesionální výkon dirigenta schóly Františka Macka. Takže, jen tak dál!

Zdařilou zvukovou reportáž z pouti obsahující mimo jiné rozhovor s Františkem Mackem přineslo Rádio Vatikán; rovněž zajímavou reportáž poněkud jiného druhu si lze přečíst i na jednom blogu na Signálech. Tož – někdo holky, někdo vdolky, jak říká Limonádový Joe.

[29. 10. 2010] Zajímavé časy

Prožít zajímavé časy prý Číňané přejí svým úhlavním nepřátelům. Nedávno však došlo ke dvěma událostem, které mě tak nějak utvrzují v obavě, že zajímavé časy brzo čekají nás všechny.

(1)  Michiganský úřad pro občanská práva obvinil z diskriminace ženu, která na kostelní vývěsku umístila inzerát, v němž hledala křesťanskou spolubydlící. Mluvčí úřadu jeho postup hájí slovy: „nikdo nesmí učinit, vytisknou ani publikovat žádné oznámení, návrh či nabídku týkající se prodeje či nájmu obydlí, která by vyjadřovala jakoukoliv preferenci pokud jde o náboženskou víru.“ Ženu udala nevládní organizace „Michiganské centrum spravedlivého bydlení“ na základě individuální stížnosti. Tato organizace se podle svých webových stránek zabývá výcvikem provokatérů předstírajících, že hledají bydlení, které následně instruuje, jak vznášet stížnosti proti diskriminaci. Pokud bude žena uznána vinnou, hrozí jí pokuta a povinná účast na převýchovném programu, „aby se v budoucnosti už diskriminace nedopouštěla“.

(2)  25. října 2010 projednávalo valné shromážění OSN návrh zvláštního zpravodaje pro vzdělávání Vernora Munoze na zavedení „nadnárodní“ poviné sexuální výchovy pro děti od 5 let. Návrh obhajovali mj. zástupci EU a Kanady. Studie, na níž se návrh zakládá, mj. uvádí, že „radost a potěšení ze sexu by měly být hlavním cílem všeobecné sexuální výchovy“, cílem bude „zrušení pocitu viny, který erotiku omezuje pouze na rozmnožovací funkci“, omezení sexuální výchovy pouze na téma pohlavních chorob je prý chybné, protože „může vytvářet chybnou asociaci mezi sexualitou a chorobou, což je stejně škodlivé jako asociace s hříchem“. Právo na vzdělání prý bude naplněno, pouze pokud děti „projdou všeobecnou sexuální výchovou hned na počátku jejich školní docházky“. Podle Menoze „je náboženství největší problém přítomný ve všech našich kulturách“, a hlavním problémem ve vzdělávání je „nedostatek boje proti patriarchální kultuře“.

Takže – vítejte v zajímavých časech…

[21. 10. 2010] „Postup na další level“

[8. 6. 2010] Lidská práva ve vzduchoprázdnu

Přední český historik středověké a raně novověké filosofie Stanislav Sousedík se v poslední době obrací k filosofické syntéze; jeho jednotlivé práce zřetelně směřují k postupné obhajobě základů tomisticky inspirovaného filosofického realismu. V roce 2006 vydal hutnou monografickou studii věnovanou teorii predikace (zahrnující též teorii individua a teorii obecnin) nazvanou prostě Identitní teorie predikace. V roce 2008 vyšel jeho stručný Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky, v němž se vyrovnává s implicitně relativistickým „gadamerovským“ pojetím hermeneutiky a hájí koncepci hermeneutiky slučitelnou s filosofickým realismem. V letošním roce pak nakladatelství Vyšehrad vydalo jeho práci Svoboda a lidská práva.

Obsah a dosah jeho nepříliš rozsáhlé, ale opět myšlenkově velmi hutné publikace nejlépe osvětlí dva odstavce z předmluvy. Hned v prvním odstavci se mu podařilo zcela pregnantně vystihnout kořen současné hluboké krize koncepce lidských práv a z ní plynoucí bídy dnešních politických koncpecí:

O lidských právech se za našich dob mluví velice často. To částečně zastírá tu skutečnost, že naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným myšlenkovým postupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit. Tato skutečnost je znepokojivá, protože má dva povážlivé dopady: Jednak nedovedeme vysvětlit sami sobě -- natožpak jiným! --, proč vůbec lidská práva respektovat. Za druhé nám pak chybí kritéria k posouzení, co lidské právo skutečně je, a co je jen dílčí zvláštností toho kterého civilizačního okruhu či dokonce pouhým svévolným požadavkem nějakého vlivného nátlakového uskupení.

V posledním odstavci pak formuluje neméně precizně obrys svého řešení:

Vybřednout z tohoto stavu je možné v dnešní situaci pouze obnovou přirozenoprávní teorie. Tu však nelze uskutečnit bez předchozí obnovy metafyziky, v níž jedině lze přirozenoprávní teorii bezpečně ukotvit. Jsem přesvědčen, že pouze touto cestou lze upevnit dnes již silně otřesenou důvěru v lidská práva a vrátit tak našemu zápasu o jejich uznání onen typ hlubokého přesvědčení, bez něhož žádná idea nemá v dějinách naději na vítězství.

Co ještě k tomu dodávat?

[25. 5. 2010] Proč nebudu volit KDU-ČSL

Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj:

Vážení,

oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.

Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.

Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.

Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.

Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.

Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.

S úctou a nadějí

Vaše Michaela Šojdrová v.r.

Vážená paní Šojdrová,

Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.

Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.

Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.

Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.

Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.

Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.

S pozdravem,

Lukáš Novák

[6. 5. 2010] Jak komunisté budovali novou elitu

[23. 2. 2010] Fotografie nemluvňat už také urážejí

(Překlad článku Matthewa Archbola z Creative Minority Reportu) Australská zpravodajská agentura ABC referuje o volební kampani, v níž jeden z kandidátů činí z potratů klíčové téma své kandidatury za Nezávislé. To samozřejmě rozhořčilo jeho soupeře.

Demokratická kandidátka Jeanie Walkerová podle ABC:

…tvrdí, že protipotratové billboardy rozvěšené v okolí Adelaide jsou urážlivé. Říká, že zvětšují stigmatizaci žen, které potřebují pomoc, a lékařů, kteřé provádějí potraty. „Není to tak, že se žena prostě s lehkým srdcem rozhodne jít na potrat,“ prohlásila. „Je mnoho důvodů, proč to činí, proto nesmíme toto téma vpouštět na politické kolbiště. Neměly by být na sloupech všem lidem na očích. Pokud o tom chceme otevřít debatu, musí se to dělat citlivě.“

Toto je fotka onoho „urážlivého“ billboardu:

Zase až tak urážlivě nevypadá, že? Ale počkejte. Teď přijde to nejlepší. Kandidát na nejlepší hlášku ze zpravodajského článku vůbec. V jiném článku agentury ABC se dočteme (a nevymýšlím si):

Protipotratové billboardy užívají fotografií dětí, které mnoho voliček pokládá za urážlivé.

Tyhle zatracené děti, ty tak strašně urážejí! Věděl jsem, že zastánci potratů nemají rádi skutečné děti. Ale netušil jsem, že nesnášejí ani obrázky dětí.

Jedná se o další doklad toho, jak se zastánci potratů snaží už pouhou pro-life argumentaci prezentovat jako „kontroverzní“ a „urážlivou“, aby nás umlčeli. Vědí totiž, že čím více toho budou lidé o potratech vědět, tím více budou proti nim.

[19. 2. 2010]  Medvídek Pů a historicko-kritická hermeneutika

Myslíte si, že znáte Medvídka Pů? Domníváte se, že víte, kdo je to Králíček, a kdo Kryštůfek Robin? Ani vás nenapadlo pochybovat o tradičním připsání autorství tohoto díla (nebo spíš literárního souboru, jak se ukazuje) A. A. Milnemu? Z této naivity vás vyléčí nejnovější výsledky historicko-kritického bádání aplikované dnes obvykle zejména v rámci seriózní, dogmatickými předsudky nezatížené biblické hermeneutiky, které odhalily zcela překvapivé skutečnosti o tomto textu. Více viz zde:

http://winnie-the-pooh.ru/online/lib/stud.html

Malá ukázka (překládám z angličtiny):

Na současné úrovni vědeckého bádání není třeba obhajovat princip, že dogma o jediném autorství literárních děl je třeba zcela opustit. Bez jakýchkoliv pochyb můžeme říci, že musíme a priori předpokládat, že Pů-korpus (totiž Medvídek Pů, který obsahuje starší tradici než deutero-púovská kniha Půovo zátiší) se skládá z částí různého původu. I kdyby snad existovala nějaká taková osoba jako A. A. Milne, tradičně „autor“ díla, můžeme s jistotou říci, že knihy o Půovi nenapsala. Jeho jméno se v samotných vyprávěních ani jednou neobjevuje, a sotvakdo může čekat, že bychom brali vážně titulní list, který je jasně pozdějším dodatkem.(1)

(1) Řídím se názorem S. R. Drivera, An Introduction to the Literature of the Old Testament (Edinburgh: T. & T. Clark, 9th edn, 1913), str. ix: „Stáří a autorství knih Starého zákona může být stanoveno (nakolik je to možné) pouze na základě vnitřní evidence, kterou poskytují knihy samotné…žádná vnější evidence hodná důvěry neexistuje.“

[26. 1. 2010]  Proběhl studijní den o liturgické hudbě

V sobotu 23. 1. se v dejvickém Pastoračním středisku sv. Vojtěcha konal „Studijní den o liturdické hudbě“. Oficiální zprávu od J. Kuba si můžete přečíst na webu Arcibiskupství pražského; zde jsou fotografie a zde zvukový záznam celé události. Pokud jde o hodnocení, dovolím si zatím pouze jedinou zcela nekontroverzní tezi, a sice že vlastnoruční guláš Jiřího Kuba byl úžasný.